IVANA Lasovská - vzestup

23/05/2026

...Ve chvíli, kdy se přestaneš snažit být pro všechny dost a začneš být pravdivá sama k sobě, přijde klid. A právě v tom klidu se člověk začne cítit opravdu dobře sám se sebou...

Jdu jen mávnout a popřát nádherný den nám vsem 🌹

22/05/2026

POSLÁNÍ vs DARY

Často se mě lidé ptají, jaké je jejich poslání. Jakou práci mají dělat. Co sem vlastně přišli předat světu?
A právě z těchto otázek podle mého často vyplývá, že není úplně pochopený rozdíl mezi tím, co je naším darem a co je skutečným posláním duše. Pojďme se na to podívat trochu blíž.

Poslání a dar nejsou totéž. Lidé si je často pletou, protože obojí souvisí s tím, kým jsme. Jenže každé z nich má podle mého úplně jiný význam.

DAR je něco, co nám jde přirozeně. Něco, s čím už sem přicházíme. Pro někoho je to empatie. Pro jiného schopnost naslouchat, tvořit, uklidňovat lidi, vidět souvislosti, pečovat, organizovat, vést, léčit, komunikovat nebo vnášet do chaosu klid.
Dar většinou necítíme jako tezkou práci. Často ho používáme úplně automaticky a jde to lehce. a někdy si právě proto ani neuvědomujeme, že tato naše schopnost může být pro druhé výjimečné.

POSLÁNÍ je podle mého něco mnohem hlubšího. Není to to, co nám jde nejsnáze. Naopak. Jsem přesvědčená, že je to často oblast, ve které se máme něco naučit, pochopit nebo vnitřně dozrát. Je to zkušenost, kterou si duše vybrala projít. Někdo se učí sebelásce. Jiný hranicím. Někdo pravdivosti, odvaze, důvěře, stabilitě, pokoře nebo schopnosti přijímat pomoc.

A právě proto máme dary. Máme je, aby nám pomohly projít tím, co jsme sem přišli zvládnout.

Například moje poslání je podle mého naučit se zdravě nastavovat hranice. Neztrácet sebe ve snaze chápat druhé, nepřebírat za ostatní jejich emoce a umět zůstat věrná sama sobě i ve chvílích, kdy je to nepříjemné.
A dary, které mi na té cestě byly dány, jsou velmi vysoká míra empatie, otevřenost, schopnost odpouštět a vidět situace z vyššího nadhledu.
Jenže právě člověk, který hluboce chápe druhé, se někdy může velmi dlouho učit chápat i sám sebe.

🍀 Empatický člověk se může celý život učit nastavovat hranice.
🍀 Velmi schopný člověk se může učit přijímat vlastní hodnotu.
🍀 Ten, kdo umí pomáhat druhým, se může učit neobětovat přitom sám sebe.
🍀 A člověk s obrovskou citlivostí se může učit, jak v tomto světě zůstat otevřený, ale neztratit sebe.

Podle mých zkušeností bývá dar často tím, co člověku otevírá dveře. Ale poslání je to, co ho vnitřně proměňuje.

Dar je tedy nástroj.
Poslání je cesta.

A velmi často právě tam, kde to nejvíc bolí, kde se opakují stejné lekce a kde člověk nemůže utéct sám před sebou, se podle mě skrývá skutečné poslání jeho duše.

Jak to máte vy?
Podělíte se v komentářích, co vnímáte jako svůj dar?
A co je podle vás vaším posláním?

13/05/2026

O DETSKYCH EMOCICH

Dneska na mě ve skupince o bylinkách vyskočil příspěvek, až mě to zamrazilo. Maminka psala o svém dítěti, které se vzteká, a chtěla poradit bylinky, které by pomohly zklidnit. Když jsem začala číst komentáře, mrazilo mě na zádech . Více než osmdesát procent z nich bylo ve stylu: „švihnout proutkem, ať to stipe,, dítě se lekne a přestane“, „studená voda za krk“ nebo „pár facek a je klid.“

Chápu, že ty rady nepsali zlomyslní lidé. Psali je ti, kteří se to sami naučili – možná od svých rodičů a možná z vlastní bezmoci.
Když nevíš, jak jinak zvládnout dětský vztek, sáhneš po tom, co znáš. A ono to na chvíli funguje. Dítě se lekne, přestane. Ale ta cena se platí jinde a později.

Napíšu, jak to vypadalo u nás. A co jsem si z těchto zkušeností jako dítě odnesla do dospělosti.

Bylo mi asi pět. Chodila jsem do školky. Zima, sníh a mráz. Jednou odpoledne si mě táta vyzvedával. Oblékal mě, pomáhal mi zapnout bundu, nasadit čepici. Až když jsme dorazili domů a začal mě vysvlékat, zastavil se. "Kde máš rukavice?" zeptal se. Nevěděla jsem. Možná vypadly z rukávu, možná je vzal někdo jiný. Stahlo se mi hrdlo.

Než jsem stačila odpovědět, jeho hlas ztěžkl. Já už v té chvíli tušila, co přijde.

Nejdřív řval. Přišel výslech ať mu okamžitě povím kde ty rukavice jsou. Začala jsem plakat..

Rozbrečela jsem se. Bylo mi pět, neuměla jsem to zastavit. A čím víc jsem brečela, tím víc ho to štvalo. „Okamžitě přestaň, brečet!!!“
Snažila jsem se. Polykala vzlyky, držela bradu, abych se netřásla. Ale ono to nešlo..

A on pokračoval. A to jeho naštvání mělo pokračování. Rány, facky, kopance..

Ten den stejně jako některé předtím a spoustu potom jsem se učila jednu věc:: moje emoce nejsou v pořádku.
Když brečím, je to problém. Když se bojím, je to ještě horší. A tak jsem se to odnaučovala. Potlačovala jsem postupně své emoce, abych nebyla vystavena nelásce a bití.
Nejdřív pláč. Pak hlasitý smích. Hlavně se moc neprojevovat..Nakonec jsem se naučila ztuhnout a čekat, až to přejde. Vydržet cokoliv.

Tenhle mechanismus jsem si nesla dlouho do dospělosti. Uměla jsem snést věci, které by jiný člověk nepřipustil. Neměla jsem hranice. Dávala jsem víc, než bylo zdravé. A dlouho mi to ani nepřišlo divné, protože jsem nevěděla, že existuje jiný způsob. Teprve postupně – na terapii, v rozhovorech, v učení se sama se sebou – mi došlo, že ta moje "síla vydržet" nebyla síla. Byla to naučená bezmoc. Znamenala, že jsem se přestala bránit, protože mě to jako malou nikdy neochránilo.

Dnes už vím, že vztek dítěte není útok na rodiče. Je to signál, že je přetížené, že neumí pojmenovat, co cítí. A úkolem dospělého není ho z té emoce vyplašit, ale ustát ji. Nastavit hranici, ale netrestat dítě za to, že cítí vztek nebo smutek.

Protože děti se seberegulaci učí. A učí se od nás. Když je za pláč nebo vztek trestáme, nebo jim říkáme, že nejsou hodní, když se vztekaji a nebude je mít nikdo rád, nenaučí se zklidnit. Naučí se, že plakat nebo cítit vztek je nebezpečné. A jednou z nich vyrostou dospělí, kteří nevědí, kde končí oni a začíná ten druhý. A nebo naopak z nich budou létat emoce aniž by si s nimi uměli poradit.

Nenaučí se že cítit třeba i vztek je v pořádku. Ale že mohu cítit vztek a zároveň se rozhodnout jakým způsobem jej uvolním. Jestli jej otočím proti někomu jinému, a nebo jej například vyřvu do polštáře..
Emoce nás nemusí ovládat. My se můžeme rozhodnout jak s emocí která přijde budeme pracovat.

A teď k tomu, co s tím můžeme dělat, když nás vlastní dítě svým vztekem vytáčí.

Nejdůležitější je pochopit, že v tu chvíli není problém primárně dítě. Problém je, že se v nas spouští starý poplach. Naše nervová soustava reaguje na dětský křik nebo pláč jako na hrozbu. A to není chyba dítěte. To je nase historie.

Takže první krok: zpomalit vlastní dech. Nádech, výdech. Dítě vidí, že dýcháme pomaleji. Jeho nervový systém se na nas napojí – to je přirozený mechanismus. Nemusíme říkat ani slovo. Jen dýchát.

Druhý krok: snížit vlastní hlas. Pokud promluvíme, mluvíme tišeji než obvykle. Ne šeptem, ale klidně. Dítě v afektu neslyší obsah, ale slyší tón. Tichý hlas je pro jeho přetížený mozek méně útočný než křik.

Třetí krok: být nablízku, ale nepřidávat podněty. Nesahat na něj, pokud se brání. Jen být. Sednout si na zem, opřít se o zeď, být v jeho zorném poli. Tím mu říkáme: "Jsem tady. Neopouštím tě. A nezničí mě to, co teď cítíš."

Čtvrtý krok: počkat, až první vlna opadne. Vztek má svůj vrchol a pak přirozeně klesá. Když do něj vstupuji trestem nebo křikem, vlnu prodlužuji nebo zesiluji. Když ho jen ustojím, vlna se zlomí sama – většinou do dvou, tří minut. To je fyziologie.

Pátý krok: až dítě začne chytat dech, nabídnout fyzickou blízkost. Ne dřív. Někdy stačí natáhnout ruku. Někdy říct: "Chceš se obejmout?" Někdy jen sedět dál. Dítě si vezme, co potřebuje. Nenutit.

Šestý krok: po bouřce – a klidně až za hodinu nebo druhý den – pojmenovat, co se stalo. „Ráno jsi plakal a kopal. To je v pořádku, že se zlobíš. Ale rozbíjet věci není správné.. Příště to zvládneme jinak." Tím dítěti říkám: tvoje emoce jsou v pořádku. Tvoje chování má hranice. A já jsem tvoje bezpečí, ne tvůj nepřítel.

Není to snadné. Někdy selžeme. Někdy zvedneme hlas,, než se stihneme zastavit. To nás nedělá špatnými rodiči. Dělá nás to lidmi. Důležité je umět se omluvit. Říct: "Promiň, dneska jsem to nezvládla. Nebylo to tvoje chyba." A příště zkusit znovu.

Ta práce na sobě má smysl. Za pár let – až z Vaseho dítěte nebude dospělý, který se bojí vlastních emocí a třeba i vy zjistíte, co Vám to přineslo.

Je v pořádku nesouhlasit s čímkoliv co jsem napsala. Pro mě je toto má zkušenost a mé uvědomění. Třeba někomu pomůže...

09/05/2026

Tvořivost není Dar vyvolených...

Lidé mají pocit, že tvořivost je něco výjimečného. Že patří jen malířům, hudebníkům, spisovatelům nebo „talentovaným“ lidem. Jenže já jsem přesvědčená, že je tvořivost úplně přirozený stav člověka. Nejde jen o umění. Jde o způsob, jakým vnímáme svět, jak přemýšlíme, jak reagujeme, co vytváříme ve vztazích, v práci i sami v sobě.
Každý den něco tvoříme. Atmosféru domova. Směr vlastního života. Významy, které dáváme událostem. I naše mysl neustále skládá realitu z toho, co vidíme, slyšíme a prožíváme. Dva lidé mohou projít stejnou situací a odnést si z ní úplně jiný svět. Protože člověk nežije jen podle reality samotné, ale hlavně podle toho, jak ji vnitřně zpracuje.

Někteří lidé jsou citlivější na jemné podněty. Víc vnímají nálady, energii prostoru, změny v lidech, ticho mezi slovy. Často si celý život myslí, že jsou „moc citliví“, přitom právě tahle citlivost bývá zdrojem intuice, hloubky, empatie i skutečné tvorby. Nejen té umělecké. Ale i schopnosti druhého člověka uklidnit, něco vycítit, správně se rozhodnout nebo v pravou chvíli změnit směr.

Jenže dnešní svět nás učí hlavně výkonu. Přemýšlet rychle. Vyhodnocovat. Kontrolovat. Mít vše logicky vysvětlené. A tak se mnoho lidí postupně odpojí od své přirozenosti. Od toho tichého vnitřního prostoru, kde vznikají ty nejdůležitější myšlenky, vhledy a změny.
Psychika člověka ale nefunguje jen skrze výkon a rozum. Větší část našeho vnímání se odehrává pod povrchem vědomí.

Neustále něco cítíme, vyhodnocujeme, nasáváme. Někdy nás něco táhne určitým směrem a neumíme vysvětlit proč. Někdy naopak cítíme zvláštní neklid, i když „by mělo být všechno v pořádku“. Tělo a nitro vždy zachytí pravdu dřív než hlava.
To nejcennější proste nepřichází ve chvíli tlaku. Přichází v momentě, kdy se člověk zklidní. Kdy přestane všechno tolik řídit. Najednou něco „ucítí“. Něco mu dojde, dozraje.
A možná právě proto některé odpovědi nejdou vymyslet hlavou. Musí se nejdřív prožít.

Možná i proto si lidé někdy sednou si do ticha, vypnou hluk světa… a najednou po dlouhé době slyší sami sebe. Proste se na chvíli přestali přehlušovat.

A právě tady často vzniká nepochopení okolí.
Člověk, který zpomalí, bývá někdy označený za líného, pohodlného, málo ambiciózního nebo rozmazleného. Jenže z mého pohledu je vědomé zpomalení jedna z nejtěžších disciplín vůbec. Protože nejde jen o změnu režimu. Znamená to začít přepisovat všechno, co jsme se roky učili. Že hodnota člověka je ve výkonu. Že odpočinek se musí zasloužit. Že pořád musíme něco stíhat, dokazovat, posouvat, vydržet.
Jenže tělo často nechce další tlak. Chce bezpečí. Chce prostor. Chce možnost se nadechnout.

A čím je člověk víc v kontaktu sám se sebou, tím méně potřebuje neustále dokazovat, tlačit nebo bojovat. Začne tvořit přirozeněji. Autentičtěji. Přestane tvořit ze strachu, a prijde vnitřní soulad.

Možná tedy nejde o to stát se někým jiným. Možná jde spíš o to odstranit vše, co nám brání slyšet to, kým jsme byli celou dobu.

A možná bychom mohli začít úplně obyčejně.
Třeba tím, jak pijeme vodu nebo jíme jídlo.
Kolikrát člověk jen napustí sklenici, rychle ji vypije mezi dvěma povinnostmi a běží dál, protože „musí“. Jako by i napití se bylo jen další zastávkou mezi výkonem a povinnostmi. Tělo dostane palivo a člověk pokračuje.

A přitom možná právě v těch nejmenších chvílích se znovu učíme vztahu sami k sobě.
Nevnímat jen to, co je potřeba udělat, ale i sebe uprostřed toho všeho.

"Jak se moje tělo cítí, když mu dávám vodu?"
Ne až v okamžiku, kdy je vyčerpané, žíznivé nebo funguje na posledních rezervách. Ale ve chvíli, kdy o něj pečuji průběžně, s pozorností a respektem.
Stejně jako s jídlem. Ne, až tělo začne křičet hladem, až padá únavou nebo jede jen ze setrvačnosti. Ale naučit se ho vyživovat dřív, než začne prosit o pomoc.
Možná totiž péče o sebe nezačíná velkými rozhodnutími.

A takto tvoříme vnitřní svět. A ten pak rozprostirame do vnějšího celku všech jednotlivých světů..
Jsme spolutvůrci..

Co myslíte…umíte se opravdu zastavit?

28/04/2026

Sdílím píseň „Běžela jsem lesem“ od Vesny, protože velmi přesně otevírá téma, o kterém se ve společnosti stále mluví méně, než by bylo potřeba, a přitom se dotýká základního pocitu bezpečí, na kterém stojí celý další vývoj člověka.

Neříkám to z odstupu. Vyrůstala jsem v prostředí, kde byl velmi silný strach reálnou součástí každodennosti.
Můj domov měl daleko k bezpečnému místu a pouze otec byl člověkem, jehož chování určovalo atmosféru celého prostoru.
Nebylo to „něco, co se občas stalo“. Byl to systém, ve kterém se člověk učí vnímat, předvídat, přizpůsobovat se a přežít.

Z pohledu dětského vývoje je zásadní, že dítě takovou situaci nevyhodnocuje rozumem. Neřeší, kdo je viník a kdo oběť. Reaguje celým svým tělem.
Nervový systém se učí číst napětí, tón hlasu, drobné změny v chování, a na základě toho si vytváří mapu světa, ve kterém má fungovat. Pokud se v tomto světě objevuje násilí – ať už přímo vůči dítěti, jeho sourozencům nebo lidem, které miluje – vznikají vzorce, které dávají v daném prostředí dokonalý smysl.

Učí se, že klid je něco křehkého. Že blízkost může být spojená s ohrožením. Že je někdy bezpečnější ustoupit, ztišit se, nepřitahovat pozornost. Tyto reakce nejsou slabostí. Jsou přesnou adaptací na realitu, ve které dítě nemělo možnost volby.
V dospělosti se pak často objevuje něco, co na první pohled může působit jako „citlivost navíc“ ( já říkám supersenzitivita), ale ve skutečnosti jde o velmi přesně naučenou schopnost.
Člověk dokáže extrémně jemně naciťovat prostor, atmosféru i lidi kolem sebe. Vnímá náladu například partnera ještě dřív, než vejde do místnosti, čte drobné změny ve stylu chůze, hlase, v energii, v chování, a automaticky se tomu snaží přizpůsobit tak, aby předešel konfliktu nebo napětí.

Tato schopnost kdysi pomáhala přežít. Jenže v dospělosti může mít i druhou stranu. Neustálé „ladění se“ na druhé může vést k tomu, že člověk ztrácí kontakt sám se sebou, a někdy paradoxně vytváří napětí právě tam, kde se mu snaží vyhnout. Protože vztah pak nestojí na přirozenosti, ale na předvídání a kontrole.

To, co je důležité říct nahlas, je, že tyto vzorce si člověk nese dál, i když se prostředí dávno změnilo. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že nervový systém funguje podle toho, co se kdysi naučil jako normu. A právě tady začíná prostor pro vědomou práci na sobě. Ne skrze popírání minulosti, ale skrze její pochopení.

Dnes už vím, že to, v čem člověk vyrostl, nemusí určovat, jak bude žít dál. Že tyto vnitřní mapy je možné postupně přepisovat.

Domácí násilí není jen téma mezi dvěma lidmi. Je to prostředí, které formuje děti, jejich vnímání sebe i světa, jejich vztahy i hranice. A právě proto má smysl o tom mluvit otevřeně. Ne proto, abychom se vraceli zpět, ale abychom přestali nevědomě nést něco, co nám nikdy nemělo patřit.

Co tato skladba říká vám?
K jaké části vašeho příběhu vás tahle skladba vrací?

Myslím mi na vás...
Iva

Pokud znáte někoho, kdo zažívá domácí násilí, běžte na:https://www.PODEJRUKU.CZPODEJ RUKU je kampaň na podporu obětem domácího násilí, protože cestu ven málo...

03/04/2026

Přeji Vám krásné a klidné prožití letošních velikonočních svátků.

I letos přicházejí v zajímavém čase. Jejich datum není náhodné – vždy se odvíjí od prvního úplňku po jarní rovnodennosti, a právě ten letos proběhl na začátku dubna. Potkávají se tak dva přirozené rytmy, návrat světla a života po zimě a vrchol měsíčního cyklu.

Může to působit mysticky,, ale je to také přesný řád přírody, který má jeden jasný směr – obnovu.

Možná to na sobě v těchto dnech cítíte. Věci, které jste dlouho drželi silou, už nejdou držet stejně jako dřív.
Tlak na výkon, na to všechno zvládnout, vydržet a ustát, přestává fungovat. Ne proto, že bysme snad byli slabší, ale proto, že tento způsob už zkrátka není dlouhodobě udržitelný.

Jaro má tu zvláštní schopnost odhalovat pravdu. Neptá se, jestli se to hodí, ani nečeká, až budeme připraveni. Jen ukáže, co je v našem životě živé a co už svou energii ztratilo.

A právě proto možná teď není potřeba přidávat další výkon nebo tlak na sebe. Mnohem důležitější může být zastavit se, srovnat si věci uvnitř a vrátit se víc k sobě.

Velikonoce tak nemusí být jen tradicí, ale i připomínkou, že po tlaku přichází uvolnění, po vyčerpání obnova a že život se nevrací skrze větší výkon, ale skrze rovnováhu a zpomaleni.

A možná právě tohle je letos to nejdůležitější.
Nepřidávat víc, ale začít jinak.

S láskou
Iva

31/03/2026

Jen krátká poznámka na začátek.
Vím, že někteří z vás vědí, co se teď v mém životě děje.
Tenhle text, ale není žádný skrytý vzkaz ani reakce na konkrétního člověka.
Beru ho jako inspiraci k zamyšlení — pro kohokoliv, kdo prochází podobným obdobím a cítí se sám..
Protože ve vztahu nikdy nenese odpovědnost jen jeden.
Za každým nefunkčním vztahem vždy stojí dva lidé.
Často jeden, který je dominantni, a druhý, který se přizpůsobuje.
A oba jsou součástí toho, jak ten vztah vypadá.
Tento příspěvek jde psát pro obě role..

Skončil vztah, partnerka utekla a ty dodnes upřímně nechápeš proč, protože ses přece choval úplně normálně.

Pojďme si rozebrat fenomén zvaný „falešná toxicita“. Nejsi zlý manipulátor, ale tvůj vnitřní software je tak zavirovaný z dětství, že ničíš lidi kolem sebe s naprosto čistým svědomím.

V psychologii tomu říkáme normalizace dysfunkce (nebo teorie sociálního učení).

Pokud jsi vyrostl v rodině, kde se problémy řešily řevem, urážkami, nebo naopak ledovým mlčením, pasivní agresí a neustálou kontrolou, tvůj vyvíjející se mozek to zapsal jako standardní komunikační normu. Když to teď děláš své partnerce, tvé svědomí je čisté. Tvůj mozek ti hlásí: „Vždyť se nic neděje, takhle prostě vypadá rodina.“

Proč vůbec nevidíš ty fatální následky? V klinické psychologii se tomuto stavu říká ego-syntonní chování. Znamená to, že tvé toxické vzorce jsou v absolutním souladu s tvým egem. Ty své chování nevnímáš jako zbraň, vnímáš ho jako svou identitu („Já už jsem prostě takovej“). Když se tvá partnerka hroutí z tvé žárlivosti, kritiky nebo výbuchů, tvůj mozek to nevyhodnotí jako tvou chybu. Vyhodnotí to tak, že partnerka je „přecitlivělá hysterka“ a „dělá z komára velblouda“.

Srážka s realitou (slepý úhel) přichází ve chvíli, kdy potkáš emočně zdravého člověka. Ten tvé „normální“ chování okamžitě identifikuje jako psychický nátlak a odejde. A ty zůstaneš sám, v roli ublížené oběti, přesvědčený, že všichni lidé na světě jsou prostě vadní a ty máš jen smůlu.
Shrnutí terapeuta a co s tím: To, že jsi toxicitu viděl doma 20 let, z něj nedělá zdravou normu. Nedělá to z tebe zrůdu, ale dělá to z tebe člověka s velmi nebezpečným slepým úhlem.

Jak z toho ven? Radikální sebereflexe. Pokud ti už druhý nebo třetí partner zničeně říká, že je tvé chování zraňující, přestaň to svádět na jejich přecitlivělost. Běž na terapii a přeinstaluj ten rozbitý software, který ti rodiče nahráli do hlavy. Uzdravení začíná tam, kde přijmeš fakt, že tvůj „normál“ může někoho jiného zabíjet.

Zdroj: ladadvorak.cz (Instagram profil: ladadvorak_)
—

25/03/2026

Možná to znáš. Jsi unavená, ale ještě musíš ..

Navenek všechno funguje. Děláš, co je potřeba, zvládáš běžné věci, komunikuješ, a vlastně by se mohlo zdát, že je všechno v pořádku. Jenže uvnitř to tak klidné není.

Je tam toho nějak víc, než bys chtěla nést. Myšlenky, pocity, tlak… někdy ani neumíš přesně pojmenovat, co se děje, jen víš, že toho je moc.
A tak pokračuješ dál, protože máš pocit, že musíš. Že se to nějak samo srovná. Že teď není prostor to řešit.

Jenže ono se to samo většinou nesrovná. Spíš se to tiše ukládá a postupně to začne být cítit víc a víc.

V mé práci nedávám lidem návody, jak mají žít. Nesnažím se nic tlačit ani opravovat. Vytvářím prostor, ve kterém se můžeš na chvíli zastavit, uvolnit a podívat se na věci tak, jak opravdu jsou.

A velmi často se stane něco jednoduchého, ale důležitého. To, co bylo zamotané, se začne pomalu rozplétat. To, co bylo těžké, se začne zklidňovat. A najednou máš o kousek větší nadhled a víc klidu.

Nemusíš čekat, až se to zlomí samo.. Můžeš si dovolit zastavit se už teď a začít to měnit.

Stačí krok, a pak druhý...

Domluvit si setkání a dáj si prostor, který si běžně nedáváš. Prostor, ve kterém se věci začnou skládat jinak – přirozeně a bez tlaku.

Ivana

CO KDYBY ZMĚNA TVÉHO ŽIVOTA NEBYLA OTÁZKOU ŠTĚSTÍ, ALE ROZHODNUTÍ?

19/03/2026

Menopauza.

Slovo, které pro mě dnes nese mnohem víc než jen „konec menstruace“.

Je to období hluboké proměny. Tělo zpomaluje produkci hormonů, především estrogenu a progesteronu, a to se neprojeví jen fyzicky. Zasahuje to celý náš systém – tělo, mysl i emoce.

U mě to nebyly jen návaly horka nebo horší spánek. Ano, i to se objevilo. Celé noci zírání do stropu, ohromná únava…

Ale to, co mě zasáhlo nejvíc, byly psychické propady. Úzkosti. Pocit prázdna. Ztráta chuti do života. Okamžiky, kdy jsem si říkala – tohle přece nejsem já.

A právě v těch chvílích jsem si uvědomila, jak moc důležité je, co žena dává sama sobě… a co dostává od svého okolí.
Pochopení. Trpělivost. Respekt.
A někdy jen obyčejné: „Jsem tady s tebou.“

Protože realita je, že ženy během života procházejí silným hodnocením a popíráním přirozených procesu... Říct „bolí mě hlava“ nebo „jsem unavená“ je v pořádku. Ale říct „necítím se dobře, protože mám menstruaci“? To je i dnes pro mnoho lidí nepříjemné, někdy až „nevhodné“.
Jako by ženské tělo a jeho přirozené procesy měly zůstat skryté.

A pak stačí, aby žena reagovala přirozeně na to, co se děje, a přijde věta:
„Ty to zase máš, nebo co?“

Zažívala jsem to sama. A slyším to i od svých klientek.
A ano – je to zraňující.

A někdy to nepřichází jen zvenčí. I mezi ženami se objevuje srovnávání. Ty, které mají průběh mírnější nebo u nich změny nemají tak silný dopad, někdy nedokážou pochopit, jak náročné to může být pro jiné.

Jenže to není o síle.
Každé tělo reaguje jinak.
A u některých žen jsou ty změny opravdu velmi intenzivní.

Dlouho jsem měla pocit, že selhávám.
Dnes už vím, že to nebylo selhání. Byla to reakce těla, které procházelo obrovskou změnou.

Znám ženy, které menopauzu popisují jako krásné období. A věřím tomu.
Ale moje zkušenost byla jiná.

A to přesto, že jsem se o sebe starala – pohyb, strava, bílkoviny, přirozená podpora.
Zkoušela jsem bylinky, alternativní přístupy, hormonální jóga.. jemnou práci se sebou.
Jenže i tak se můj stav zhoršoval.

Dostala jsem se do bodu, kdy to bylo neúnosné.
Byly dny, kdy jsem se ráno probudila a bez zjevné příčiny plakala… a nepřestalo to celý den.
A to byly ty lehčí dny.

A tehdy jsem se rozhodla udělat další krok.
Konzultovala jsem svůj stav s lékařem a zvolila hormonální léčbu.
Ne jako popření přirozenosti, ale jako její rozšíření. Jako podporu v době, kdy už tělo potřebovalo víc.

Změna nepřišla hned. Ale přichází. Postupně.

Cítím opět klid, stabilitu, návrat energie.
A hlavně – cítím zase sama sebe.

A uvědomila jsem si jednu důležitou věc:
Cítit se dobře je důležité. Není to odmítnutí přirozenosti. Někdy prostě není cílem vydržet. Někdy je důležitější dovolit si podporu.

Možná je čas o tom vsem nemlčet a prostě říct, jak se doopravdy cítíme..

Jak to máš ty? 🤍

12/03/2026

Někdy není na životě nejtěžší to, že občas zažíváme bolest.. Nejtěžší jsoz pro nás chvíle, kdy se otočíme, a potřebujeme ji s někým sdílet… a zjistíme, že vedle nás nikdo není.

V takových chvílích se člověk často naučí mlčet. Ne snad, že by neměl co říct, ale proto, že slova bez bezpečného místa ztrácejí smysl. A tak si lidé své těžké věci ukládají hluboko do sebe – jako dopisy, které nikdy nebylo komu poslat.

Jenže lidské srdce není stavěné na to, aby všechno neslo samo. Potřebuje někdy jen obyčejnou lidskou přítomnost. Někdy stačí, aby někdo řekl: „Rozumím. Pověz mi o tom. Chceš obejmout?“ A srdce se zklidní a vrátí se do své síly..

A když takový člověk doma chybí, může to bolet zvláštním způsobem.
Jako prázdné místo u stolu, které nikdo neobsadil.

Ale i tahle zkušenost něco učí. Učí člověka naslouchat druhým tak, jak by si sám přál být vyslechnut.
Lidé, kteří dlouho neměli komu říct, že je jim těžko, často jednou vytvoří prostor, kde se někdo jiný poprvé odváží říct pravdu. Anebo už ho tvoří .

A něco se učí i ten druhý – ten, kdo zatím naslouchat neumí nebo nechce. Život ho dříve či později stejně přivede k poznání, že skutečná blízkost mezi lidmi nevzniká z dokonalosti ani z velkých slov. Rodí se z jednoduché lidské ochoty zůstat chvíli u bolesti toho druhého. A když před tím člověk dlouhodobě zavírá dveře, časem zjistí, že si nechtěně zavřel i kousek cesty k lásce, důvěře a opravdové blízkosti.

Možná právě proto je schopnost naslouchat jedním z největších darů, které si lidé mohou navzájem dát. Není to velké gesto. Je to jen rozhodnutí zůstat. A slyšet.

V tom vidím ohromnou sílu ducha 🍀