IVANA Lasovská - vzestup

24/08/2026

Před dvěma dny jsem se vrátila z dovolené, kterou jsem strávila se svým partnerem a jeho úžasnou a chytrou 18 letou dcerou.
Při jedné společné večeři jsem něco nadhodila a její naprosto přímá a přirozená odpověď mi úplně vyrazila dech…

Kdo sledujete můj nový pohádkový svět Vojtíška a Cvrčka Cvrka, víte, že jsem začala psát pohádky a písničky pro děti. Texty písniček jsou čistě moje práce, stejně jako návrh melodie a rytmu i představa, jakou náladu má písnička mít. Jen ji sama neumím hudebně zpracovat a nemám ani možnosti všechno nahrát. Takže právě s tím mi pomáhá umělá inteligence.

Pohádky píšu výhradně já. Bez "česání". Čtu je svým hlasem a dokonce i většinu zvuků, které v nich slyšíte, si nahrávám sama. Na zahrádce, v kuchyni nebo prostě tam, kde zrovna zaslechnu něco, co by se mi mohlo hodit. 😊
A věřte mi, je to spousta práce. Ale také spousta inspirace..

Právě o tom jsem mluvila s partnerovou dcerou. Říká věci jak je cítí a proto si vždy cením jejího názoru.
Říkala jsem jí, že bych si přála, aby se to, co pohádky v sobě nesou, dostalo k co nejvíce dětem. A ona mi odpověděla s naprostou samozřejmostí a klidem: "no, my co tě známe víme co umíš A děláš, ale všem ostatním budeš muset nejdřív dokázat že to celé nevytvořila umělá inteligence. Jinak nemáš šanci"

A mně úplně spadla brada.

Vůbec mě totiž nenapadlo, že bych měla něco takového dokazovat. Použití umělé inteligence nijak neskrývám. Beru ji jako nástroj, který mi pomáhá uskutečnit něco, co bych sama po technické stránce nezvládla. (Například malovat neumím vůbec, a dětský sbor s orchestrem taky není něco, co by se mi běžně válelo doma v šuplíku.)
Ale nápady, příběhy, texty, poselství i všechno, co do nich dávám ze své práce a ze svého života, je moje.

A asi mě to přinutilo zamyslet se nad tím jak to s umělou inteligencí mám já. A je pravda, že otázky na toto téma i dostávám.

Já si nemyslím, že umělá inteligence je sama o sobě dobrá, nebo špatná. Je taková, jakým způsobem se ji rozhodneme používat.
Může nám pomoci dát skutečnou podobu něčemu, co už dávno nosíme v sobě, ale chybějí nám k tomu technické schopnosti, vybavení, peníze nebo celý tým lidí. Díky ní může vzniknout něco hodnotného, co by jinak možná zůstalo jen v naší hlavě.
Stejně tak jí ale můžeme postupně předat vlastní přemýšlení, tvořivost, odpovědnost a nakonec i rozhodování o našem životě.

A právě tady podle mě leží ta důležitá hranice.
Umělá inteligence mi může pomoci dát mým písničkám hudbu.
Nemůže za mě ale prožít zkušenosti, ze kterých vznikají.
Nemůže za mě milovat Vojtíška. Nemůže slyšet cvrčky u našeho domu tak, jak je slyším já. A nemůže do pohádek vložit to, co jsem během let práce s lidmi pochopila o pocitech, vztazích, strachu, odvaze a lidské duši.

A to je pro mě podstatné. Neodmítat nové možnosti, ale současně se v nich neztratit.

Jak to máte s umělou inteligencí vy? Je pro vás pomocníkem, hrozbou, nebo si k ní svou cestu teprve hledáte?

Zajímá mě jak to máte. Zkusme si dát prostor v komentářích, aniž bysme se snažili přesvědčit jeden druhého že náš názor je ten jediný správný...

Iva

15/08/2026

❤️ **Maminky, tatínci, babičky, dědečkové, tetičky, strejdové… mám něco pro vás a vaše malé lásky.** 🦗🎵

Možná jste si všimli, že jsem v poslední době trochu zmizela. 😊 Zatoulala jsem se totiž do **světa pohádek, písniček, Vojtíška a Cvrčka Cvrka**. A nějak se mi tam zalíbilo. ❤️

Ale nebojte, **brzy se zase vrátím i v té podobě, ve které mě znáte.** Tohle je jen další kousek mě, který si teď našel cestu ven. 🌱

A dnes máme s Cvrčkem pro všechny malé šikulky **jednu cvrččí výzvu.** 🦗🎨

Tak jestli máte doma malého výtvarníka – nebo klidně ještě úplného malíčka – **mrkněte sem.** 👇❤️

Třeba budete chtít tento you tubový kanál odebírat nebo sdílet. a to moc potěší

A třeba se vám náš pohádkový svět zalíbí natolik, že budete chtít odebírat i náš YouTube kanál nebo ho poslat dál někomu, komu by mohl udělat radost. 🦗❤️

A to by nás s Cvrčkem moc MOC potěšilo. 🎵

🎵 Hopsa, cvrček s dětmi rádVeselá a rytmická písnička pro malé dě...

10/08/2026

Chci ze srdce poděkovat Martina Smíšková a Theta Divine za seminář Moudrost přichází zevnitř, kterého jsem se zúčastnila v Praze. ❤️
Některé semináře člověk absolvuje, odnese si z nich nové poznatky a postupně je nechá doznít. A pak jsou takové, po kterých se začne dít něco, co vůbec nečekal. A přesně to se stalo mně.

Krátce po semináři se ve mně rozjela neuvěřitelná vlna inspirace a tvořivosti. Začaly přicházet nápady, jeden za druhým, a najednou se přede mnou začal skládat úplně nový a poměrně velký projekt, na kterém už teď intenzivně pracuji.

A co je na tom pro mě asi nejkrásnější?
Před seminářem jsem tento projekt vůbec neměla v hlavě. Nebyl tam vůbec žádný plán plán ani myšlenka, že bych se měla vydat právě tímto směrem. Prostě to začalo přicházet.
Jako by se někde uvnitř otevřely dveře k něčemu, co tam možná už dávno čekalo.

A právě proto mi dnes název Moudrost přichází zevnitř dává ještě mnohem hlubší smysl než předtím.

Marti, moc Ti děkuji za to, co jsi vytvořila a předala. Za prostor, ve kterém se mohlo něco pohnout, otevřít a začít růst.

Kam mě tenhle nový projekt zavede, zatím sama nevím. I když teď už plán mám 😁. Ale jedno vím jistě – mám z něj obrovskou radost a už teď cítím, že je pro mě něčím opravdu výjimečným. A jsem přesvědčená o tom, že u mě to nezůstane :)

Takže jedno veliké DĚKUJI. ❤️
Za seminář. Za inspiraci. A ta to, o čem jsem v tu chvíli ještě vůbec netušila, že si z Prahy odvážím
🌹🌹🌹

Iva

02/08/2026

Poslední dobou se ve mně a kolem mě často objevuje téma vyživenosti.
Je to téma druhé čakry. Druhá čakra spojována právě s tímto tématem.

Z měho pohledu vyživenost není o jídle.
Je o všem, co do sebe každý den pouštíme. O lidech, se kterými trávíme čas. O slovech, která posloucháme a používáme, o tom, jaké filmy si pouštíme, jaké zprávy čteme.
O tom jak mluvíme sami k sobě.

To všechno se stává naší výživou.

A co se stane, když člověk dlouhodobě není vyživený?
Jídem, láskou, pocitem že je příjmaný a milovaný, pocitem bezpečí.
Pocitem, že je důležitý.
Když chybí pocit, že může přijít se svými emocemi a nebude za ně odmítnutý.
Že se má o koho opřít.

Dítě si o tyto věci neumí říct. Jen je potřebuje. Vlastně e neumí ani pojemnovat.Jen cítí, že strádá..

A když je dlouhodobě hladové po lásce, bezpečí nebo přijetí, naučí se ten hlad přežít. Nějak to vydržet. Začne si vysvětlovat samo v sobě, že vlastně je dobře, když se o něho víc nestarají rodiče, protože si může dělat co chce..
Ale dítě si doopravdy nechce dělat co chce. Nejvíce touží po lásce a přijetí..Po pocitu, že je důležitější než práce, povinnosti...

a tak si najde způsob, jak to strádání zvládnout a vlastně schovat za pocit, že to ani nechce. Ale hlad po lásce a přijetí nejde nechat zmizet..

Umí se ale schovat.. A čeká. Někdy celé roky.

A pak se v dospělosti začne hlásit o slovo.
Často jako závislost.
Na jídle, alkoholu, cigaretách, drogách. Na nakupování, práci, telefonu.
Na vztahu, uznání druhých, na výkonu.

Každá závislost vypadá jinak.
Ale pod mnoha z nich může být stejný příběh.
Příběh člověka, který se nikdy necítil opravdu nasycený tím, co jako dítě nejvíc potřeboval.
A jako dospělý už často jen používá jiné prostředky, aby ten hlad alespoň na chvíli utišil. Aniž by to třeba věděl.

Nevidím v tom selhání.
Vidím v tom člověka, který se dlouhé roky snaží utišit hlad způsobem, který má zrovna k dispozici.
ANi si neuvědomujeme, že se k sobě chováme v dospělosti stejným způsobem, který nám v dětství způsobil rány. Považujeme to za běžné. Vždyť to je život, že?

Ale dnes už nejsme tím dítětem.
Dnes už si můžeme začít dávat to, co jsme tehdy tolik potřebovali.

Pokud jsme potřebovali pečující maminku, můžeme se na chvíli zastavit a představit si, jak by se zachovala, kdybychom za ní jako malé dítě přišli a řekli: „Mami, já jsem smutná/smutny.“
Řekla by nám: „Běž si koupit fast food, dej si čokoládu nebo zmrzlinu, ať tě to přejde.“? Pravděpodobně ne. Spíš by si k nám sedla, objala nás a zajímalo by ji, co se za tím smutkem skrývá. Co se stalo. Co nás bolí. Klidně bychom si u toho mohli dát i zmrzlinu. Ale ta by nebyla řešením. Řešením by byl její zájem, přítomnost a pocit, že na to nejsme sami. A právě tím se dnes můžeme učit být sami sobě.

Pokud jsme od táty toužili slyšet, že na nás je pyšný, že nám věří nebo že jsme dost dobří, můžeme se dnes učit uznávat sami sebe, ocenit svou snahu a přestat čekat, až naši hodnotu potvrdí někdo zvenčí.

Pokud jsme od kamarádů potřebovali přijetí a pocit, že někam patříme, můžeme si dnes vybírat vztahy, ve kterých nemusíme nic předstírat a můžeme být sami sebou. A zároveň se učit přijímat sami sebe i ve chvílích, kdy nejsme dokonalí.

Pokud jsme od sourozenců toužili po blízkosti, podpoře nebo pocitu, že v tom nejsme sami, můžeme si dnes dovolit opřít se o lidi, kterým důvěřujeme, ale také být sami sobě oporou ve chvílích, kdy je nám těžko.

Pokud jsme potřebovali slyšet, že naše emoce jsou v pořádku, můžeme si je dnes dovolit cítit, místo abychom je potlačovali nebo za ně sami sebe odsuzovali.

Pokud jsme potřebovali bezpečí, můžeme si ho dnes vytvářet ve svém životě – lidmi, prostředím i způsobem, jakým se sebou každý den zacházíme.

A právě tomu říkám dovyživení.
Nejen těla, ale i srdce a duše.

Co když se nemáme něčeho zbavovat, abychom se zbavili závislostí?
Co když nejdříve potřebujeme dovyživit člověka, - holku/kluka, který je pod nimi schovaný.

Mějte krásný den a zbytek víkendu..
Iva

25/07/2026

Dnes posílám všem pozdrav ze čtyř denního semináře "Moudrost přichází zevnitř" v Jirnech.

Věřím totiž, že pokud chci provázet druhé na jejich cestě, je mou odpovědností nepřestávat rozvíjet i tu svou.

Tyto dny pro mě nejsou o sbírání dalších technik nebo informací. Stále zůstáváme na vlně Theta Healing a australských květových esencí, které jsou už dlouhá léta součástí mého života.
Jsou to dny především o nových pohledech, hlubším porozumění a o možnosti znovu se podívat do svého nitra.
Znovu si připomínám, že to nejdůležitější není potřeba hledat venku.

A právě to je něco, co si znovu a znovu přináším i do své práce.

Čím více pracuji sama na sobě, tím více si uvědomuji, že skutečná pomoc nespočívá v tom, že někomu ukážeme směr. Spočívá v tom, že ho s respektem doprovodíme tak, aby dokázal najít ten svůj.

Jsem přesvědčená, že osobní růst terapeuta (a vlastně každého člověka) nekončí žádným kurzem ani certifikátem. Je to celoživotní cesta.
A právě proto považuji za důležité se dál učit, rozvíjet a prohlubovat své porozumění. Protože všechno, co proměním ve svém vlastním životě, se přirozeně promítá i do prostoru, který vytvářím pro své klienty.

Ještě mě čeká poslední den tohoto čtyřdenního semináře. Už teď ale cítím obrovskou vděčnost za všechna setkání, inspiraci i připomenutí, že ta největší moudrost nevychází z množství informací, které máme.

Děkuji ze srdce Theta Divine za vytvoření prostoru, ve kterém se člověk může opravdu zastavit, podívat se hlouběji a znovu si připomenout, že všechny skutečně důležité odpovědi už v sobě dávno nosíme.

Ivana Lasovská

19/07/2026

Posílám vám letní pozdrav. ❤️

A chci připomenout jednu věc, kterou si sama čas od času potřebuji připomenout také.

Čas pro sebe není ten, který nám náhodou nějak zbyde...až bude hotová práce, uklizený dům nebo až budou spokojení všichni kolem nás.

Čas pro sebe by měl mít v našem životě své pevné místo. Bez vyjimek. Ono přece z prázdného poháru se dlouhodobě nalévat nedá.

Naše mysl nám bude často říkat, že teď není vhodná chvíle. Že je potřeba ještě dodělat tohle, zařídit tamto, anebo být k dispozici někomu jinému. Jenže právě tehdy bývá péče o sebe nejdůležitější.

Nemusí to být hodiny. Někdy stačí pár minut sám/sama se sebou, hluboký nádech, procházka nebo třeba šálek kávy vypitý bez spěchu.

Přeji vám, abyste si dnes dovolili dát sami sebe na první místo. Protože až když je dobře nám, máme mnohem víc co dát i lidem kolem sebe.

Iva

13/07/2026

Krásný den .
Dnes zase osobní sdílení. Protože mě dnes zabolelo srdce tolik, že mě to samotnou překvapilo. Slova, která padla, nebyla ani zlá, ani křivá. A přesto ve mně rezonovala jako zvon, který už dávno znám, ale zapomněla jsem, že tam pořád visí.

Myslím, že jsou věty, které kolem nás prostě jen tak proletí. A pak jsou věty, které v nás zanechají stopu. Ne vždycky tušíme proč. Někdy přijdou zcela nečekaně, od lidí, které máme rádi a oni nás

A přesto najednou ztichneme, ztuhneme, nebo naopak vybuchneme. V hlavě se nám rozezní otázky: "Proč me nechápe? Proč to řekla? Co jsem udělal/a špatně?" Vnitřní kritik...

Přitom často nejde o tu větu samotnou. Ta je jen klíč, který odemkne dveře do starého pokoje v našem nitru. Místnosti, do které jsme už dávno nevstoupili, ale jejíž stěny známe nazpaměť. Ozve se v nás ozvěna něčeho, co jsme kdysi prožili. Možná si ten okamžik ani přesně nevybavíme, ale naše tělo si ho pamatuje.

A v tu chvíli přestává být nejdůležitější ten, který tu starou bolest aktivoval. Vlastně díky tomu člověku si ji můžeme uvědomit. Kdyby tam stará bolest nebyla, nepřišla by emoční reakce..

Kdybyste seděli u mě v pracovně, asi bych vás požádala, abyste na chvíli zavřeli oči. Neřešte ted partnera, matku, otce či člověka, přes které zranění přišlo. Najdete teď tu část sebe, která po té větě zesmutněla.
Kolik je jí let?
Co potřebuje slyšet?
Čeho se lekl/lekla?

Jsou to otázky, které vedou domů. K nám samotným. Protože často zraňuje samotná věta jen tehdy, když dopadne na starou bolístku, o které jsme možná ani nevěděli. Bolístku, která čekala, až si jí konečně všimneme. Možná je v nás malá holčička, která moc touží po přijetí a lásce. Možná malý kluk, který si myslel, že lásku si musí zasloužit.

Když se v takových chvílích zastavíme a otočíme pozornost dovnitř, začne se dít něco kouzelného. Přestaneme potřebovat, aby nám druzí neustále potvrzovali, že máme cenu. Přestaneme po nich chtít, aby zahojili rány, které oni sami nezpůsobili. A paradoxně se začnou proměňovat i naše vztahy. Není to tím, se druzí změnili, ale tím, že jsme se my poprvé s opravdovou laskavostí podívali sami na sebe.

Mějte krásný den 🌹🌹🌹

11/07/2026

Posílám vám všem pozdrav z dovolené. Dnes se slunce schovalo za mraky a mně to připomnělo něco, co mi pomáhá v běžném životě…

Jsou dny, kdy se probudím a mám pocit, že je všechno přesně tak, jak má být. Jsem plná energie, nápadů a vnitřního klidu.
A pak jsou dny, kdy se ve mně zatáhne. Jako by se najednou všechno zdálo těžší. Myšlenky jsou pochmurnější, energie ubývá a já mám pocit, že jsem se sama sobě nějak vzdálila.

V takových chvílích mi pomáhá jedna velmi jednoduchá myšlenka.

Připomenu si, že slunce je pořád přesně tam, kde má být. V poledne je nad hlavou ..k večeru se sklání k zapadu...Je tam kde má být i když ho zakryjí mraky.

To, že ho nevidím, přece neznamená, že přestalo existovat. Pořád svítí. Pořád dává světlo. Jen ho z místa, kde právě stojím, na chvíli nevidím.

A čím déle pracuji sama se sebou i s lidmi, tím více věřím, že úplně stejně je to i s námi.

Každý z nás má v sobě přirozenou moudrost. Místo, které není ovlivněné strachem, zraněními ani tím, co nám život přinesl. Místo, které je propojené s bezpodmínečnou láskou, se Zdrojem, Univerzem, Bohem… každý esenci Nejvyšší inteligence říká po svém.

To spojení nikdy nezmizí.
Jen ho někdy zakryjí naše obavy, staré programy, bolest nebo přílišný hluk v hlavě.
A my prostě velmi lehce uvěříme, že jsme o něj přišli. Jenže nepřišli.

Stejně jako slunce nezmizí jen proto, že je schované za mraky, nezmizí ani naše vnitřní moudrost. Pořád je v nás. V každé buňce našeho těla. Trpělivě čeká, až se znovu ztišíme natolik, abychom ji uslyšeli.

Možná nepotřebujeme najít něco nového.
Možná si prostě potřebujeme vzpomenout na něco, co ve vás bylo odjakživa.
Protože světlo se neztratilo, je jen chvíli za mraky. 🤍

Co pomáhá vám? Inspirujme se 🌹

05/07/2026

Moji milí,
za ta léta práce s lidmi jsem si všimla jedné velmi důležité věci.
Občas ke mně přijde člověk s nadějí, že po našem setkání odejde a jeho život bude úplně jiný. Často přímo řekne: „Trápí mě to a to, tak to prosím vyřešte.“
Věří, že odejde bez strachu, bez úzkosti, bez starých bolestí. A já tomu rozumím. Opravdu. Když nás něco dlouho trápí, přejeme si, aby už to konečně skončilo.

A víte co? Může to tak být.

Já při každém sezení dávám opravdu to nejlepší, co umím. Jsem v tu chvíli plně tady pro člověka, který sedí naproti mně. Jsem tam celým srdcem. Věřím v to, co dělám, a vidím, jak hluboké změny jsou možné.

Jenže opravdová změna není něco, co se odehraje jen během našeho setkání. To setkání je často novým začátkem. Někdy obrovským začátkem. Ale potom se změna pomalu propisuje do běžného života. Do každého dne a do drobných rozhodnutí, která už za nás nemůže udělat nikdo jiný.

Když se ráno probudíme a rozhodneme se, jestli dnes zkusíme přemýšlet trochu jinak než včera.

Jestli si dovolíme zastavit v okamžiku, kdy bysme dříve reagovali automaticky.

Právě tam se rodí skutečná změna.

Žádné setkání, kniha, kurz, meditace ani ten nejkvalitnější doplněk stravy nejsou kouzelnou hůlkou.
To všechno může být obrovskou podporou. Někdy právě díky tomu uděláme první krok. Někdy díky tomu vůbec poprvé uvidíme cestu.
Ale jít po ní už musíme my sami.

A možná je to vlastně krásná zpráva.

Protože to znamená, že skutečná síla vzniká ve chvíli, kdy se to, co společně objevíme, propojí s Vaším každodenním životem.

Já Vám můžu ukázat dveře, někdy je dokonce společně otevřeme. Ale projít jimi už můžete jen Vy. A právě to je ta nejkrásnější část celé proměny.

Ty nejcennější změny se dějí ve chvíli, kdy se všechno, co jste pochopili, začne pomalu proměňovat ve váš každodenní život.
Když se z jednoho rozhodnutí stane zvyk, ze zvyku nový způsob přemýšlení a z něj úplně nový život.

Proto nikdy nepodceňujte malé kroky. Právě ony jsou tím místem, kde se rodí ty největší proměny.

A já jsem vděčná, že můžu být kousek té cesty s vámi. Ale ten nejdůležitější krok, ten, který mění život, vždy uděláte vy sami.

A teď mi dovolte popřát Vám krásné léto plné odpočinku, radosti a chvil, kdy budete mít čas sami na sebe. 🌿
Já si teď také dopřeji pár týdnů volna a budu Vám opět ráda k dispozici od 1. srpna.
Mějte se krásně, odpočiňte si, načerpejte novou energii a hlavně buďte sami k sobě laskaví.

S láskou,
Iva

02/07/2026

Sebe hodnota?

Dnes ráno jsem se probudila po noci, která nebyla úplně klidná. Kocourek se rozhodl v noci lumpacit, a já jsem byla vylosována jako jeho trampolína 😁

Probudila jsem se dnes unavená. A první myšlenka při ranním kousnutí do zrcadla??

Nejsem vůbec hezká.
A víte, co mě na tom překvapilo? Jak rychle jsem tomu uvěřila a ten pocit se rozlil celým tělem.

Celé dopoledne se mi nechtělo pořádně učesat. Nechtělo se mi obléct hezké šaty. Neměla jsem chuť se o sebe starat. Jako by jedna jediná myšlenka rozhodovala o tom, jaký budu mít den.
Pak jsem se zastavila.
A najednou mi došlo, že ten hlas vůbec není nový.
Znám ho už od puberty.

Byla jsem v prváků vyvinutější než ostatní holky. Když jsme běhali v tělocviku, kluci se mi smáli kvůli velkým prsům. A já jsem se místo radosti z toho, že se moje tělo mění v tělo ženy, začala za své tělo stydět.
Svým tehdejším pohledem na svět jsem došla k závěru, že se mnou není něco v pořádku.
Že nejsem dost hezká. Že jsem jiná než ostatní děvčata. Uvěřila jsem těm, kteří se mi smáli.

A tenhle hlas se občas ozve dodnes.
Jenže dnes už vím něco, co jsem tehdy nevěděla.
Že ten hlas nejsem já.
Je to starý příběh. Staré přesvědčení. Stará stopa v mém mozku, která se občas znovu ozve.
A co si budem! menopauza... ta umí tyhle staré příběhy někdy vytáhnout na povrch dost šikovně a silně.

A v tu chvíli máme dvě možnosti.
Buď tomu hlasu znovu uvěříme.
Nebo se na chvíli zastavíme a zeptáme se:
„Opravdu je to pravda? Nebo jen poslouchám příběh, který jsem o sobě kdysi přijala?“

Okamžitě se změnila energie v mém těle..
Najednou jsem se na sebe podívala jinýma očima.
Řekla jsem si: „Vždyť máš hezké oči.“
A dostala jsem chuť je ještě víc zvýraznit. Učesala jsem si vlasy. Oblékla jsem si co mám ráda a v čem se cítím dobře.
Nebyla to snaha něco na sobě opravit.
Byla to péče.

Jako bych tím sama sobě říkala:
„Vidím tě. Záleží mi na tobě.“

Protože každým rozhodnutím buď posilujeme to, čemu o sobě věříme... nebo začínáme psát příběh nový.

Možná odvaha spočívá i v tom, přestat věřit hlasům, které nám kdysi namluvily, že nejsme dost cokoliv. ❤️

A teď bych se ráda zeptala i vás.
Jaký příběh jste o sobě kdysi přijali za pravdu? Čemu jste uvěřili, a dnes už víte, že to pravda není?

Budu moc ráda, když se podělíte. Možná právě váš příběh dodá odvahu někomu dalšímu. ❤️