22/05/2026
Nedávno jsme šly s kamarádkou z obchodu. Ona ověšená taškami, jak vánoční stromek před nervovým zhroucením. Igelitky zařezané do prstů, kabelka jí padala z ramene, v podpaží rohlíky a psychické zdraví, balancující na vršku téhle hromady, jako špatně položená krabice. A já?
Jen jsem si nesla jednu malou igelitku a lehce si vykračovala jak někdo, kdo už rezignoval na olympiádu v disciplíně „všechno zvládnu sama“.
Chvíli na mě koukala a pak říká:
„Ty jsi nějaká podezřele v klidu. Vždyť ty jsi dřív taky chodila ověšená jak mezek “
„ To máš naprostou pravdu a nejen to. Dřív jsem byla člověk, který měl pocit, že musí zvládnout úplně všechno“ a s těmi slovy jsem na chvíli zastavila.
„ Protože když vyrůstáš s přísným a náročným tátou, to je panečku trénink.
Ne nějaký mindfulness workshop.
Normálně hardcore výcvik:
všechno zvládnout, nesmíš být slabá, nesmíš nic chtít, hlavně nebýt přítěž
a ideálně se u toho ještě usmívat jak blbeček.“
A pokračovala jsem dál
„Takže jsem byla přesně ten člověk, co:
donese osm tašek najednou,
otevře si dveře loktem,
přidrží klíče kolenem,
zvládne chystat večeři
u toho vyřizovat telefony
a ještě psát s dětmi úkoly
A přesně tak jsem fungovala i v nitru.
Všechno unést.
Všechno ustát.
Hlavně nikoho nezatěžovat.
A víš ty co? Lidi to mají strašně rádi.
Člověk, co všechno zvládne sám a nic nechce, je totiž hrozně pohodlný model do provozu.
Jenže člověk není robot s pojistkou proti přehřátí.
Taky má sice svojí pojistku, ale ta moje jednou normálně vystřelila do vesmíru.
Únava.
Úzkosti.
Přetaženost.
Podrážděnost.
A nejhorší bylo, že když jsem ležela, jakože si odpočinu, stejně jsem měla pocit, že bych měla:
vytřít,
odpovědět na zprávy,
začít cvičit,
naučit se portugalsky, nebo aspoň vypadat psychicky stabilně.
Prostě takové ty stavy, že jsi v klidu a pořád ve střehu. Pořád připravená něco řešit, nést, ustát. Normální pako. A tehdy mi poprvé došlo, jak strašně dlouho jsem byla tvrdá sama na sebe“
Kamarádka se na mě chvíli koukala a pak se zeptala „ a teď už nejsi?“
„Ne. Došlo mi, že takhle to dál nejde a začala jsem to měnit. Ten klid, který teď mám, není z toho, že by byl život najednou jednodušší. Jen už konečně nemám pocit, že musím být nejsilnější člověk široko daleko, jinak se všechno rozsype. A to je neuvěřitelná úleva. A víš, co je nejlepší? Že svět se úplně normálně točí dál a tak nějak se mi zdá i hezčí“ a culila jsem se u toho, jak malé dítě co objevilo, že bublinková fólie se dá praskat i zadkem. Kamarádka položila tašky na zem, ohlídla se kolem sebe, snad aby se ujistila, že jí nikdo neuslyší a zašeptala „ Ty jo, to bych taky chtěla zažít“ A já na to „Hele, jestli chceš, ukážu ti, jak občas hodit mozek do úsporného režimu, prostě jen tak existovat a necítit se u toho provinile.“ S radostí kývla.
Takže vážená dámo…
Jestli i ty jedeš celý život v režimu „To je dobrý, já to zvládnu,“
zatímco uvnitř už ti hraje Titanic, tak nečekej a klidně se ozvi. Stačí napsat do komentáře, nebo do zprávy Titanic a já se ti ozvu. Bude to super jízda
