06/02/2022
Dítě se vzteká, pláče, křičí, zlobí se, kňourá. Vy cítíte vztek, zlobu, naštvání, paniku. Chcete, aby dítě okamžitě přestalo s tím, co vás tak vytáčí! Znáte ten pocit, jak vztek stoupá vaším tělem do hrudníku a dere se ven? Jak chcete někoho praštit, nebo aspoň řvát jak tygr? Já moc dobře.
Psychologové tomu říkají trigger nebo spouštěč. Je to impuls zvnějšku, jenž v nás vyvolá automatickou reakci, kterou jsme si zvnitřnili, v tomto případě většinou v dětství. Reaguje vývojově nejstarší část mozku, tzv. plazí mozek, a ta část, která nás vlastně dělá lidmi - neokortex - není k dispozici. Je to následek traumatu, které jsme zažili v dětství. Mozek se nám prostě vyvinul podle toho, v jakém prostředí jsme vyrůstali. (Viz např. skvělá kniha Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka.)
Dítě (ani nic/nikdo jiný) není PŘÍČINOU toho, co cítíme a jak reagujeme. Vše zvnějšku je pouze tím spouštěčem, který se zapíchne jak jehla přímo do našeho plazího mozku a spustí automatickou reakci. Náš neokortex prostě v tu chvíli nefunguje. Pokud…
Pokud se postupně nezačneme učit přepisovat neuronové dráhy v našem mozku. Je to těžké, ale jde to!
Nejlepší cestou je samozřejmě dlouhodobá terapie s odborníky, třeba zaměřená přímo na léčbu traumatu (EMDR, somatic experiencing apod., na začátek i DBT - dialekticko-behaviorální terapie - právě kvůli zvládání vzteku), ale existují i věci, které můžete udělat hned a sami.
Právě DBT má skvělý arzenál tipů, jak zvládat své vlastní emoce a nutkání podle nich jednat tak, že někomu ublížíme. Dlouhodobě klade důraz, stejně jako terapie traumatu, mj. na mindfulness - vědomé pozorování toho, co se v nás děje, bez posuzování. Může vás odrazovat, že změny možná neuvidíte okamžitě, ale když vydržíte, posun bude patrný. Mindfulness je samozřejmě i součástí jógy, což je taky úžasná věc a moc ji doporučuju, což ostatně dělají právě i terapeuti, kteří se specializují na léčení traumatu a často ji sami praktikují. Doporučuju taky vygooglit si „DBT skills”, existují stovky videí a článků s návody a věřím, že mohou velmi pomoci s tím, abychom na naše děti a jejich projevy byli schopni reagovat vědomě, nikoli pod vlivem vlastních zranění.
Abych vám dala i konkrétní tipy: když cítíme, že jsme těsně před výbuchem, můžeme:
- si zaskákat panáky, nebo se divoce proběhnout (pohyb pomůže snížit napětí, které cítíme v těle, a vybít agresi),
- omýt si obličej studenou vodou, nebo ho do ní celý ponořit,
- zhluboka dýchat, počítat pomalu do 10,
- donutit se udělat přesný opak toho, co zrovna „chci” (ve skutečnosti totiž své dítě nechci zabít a věřím, že vy taky ne) - třeba dítě obejmout (pokud ono chce!) - tohle byl pro mě kdysi naprosto nepochopitelný a neproveditelný tip, ťukala jsem si na hlavu, ale opravdu to funguje, a to nejen ve vztahu s dětmi.
To, co potřebujeme, je poznat sami sebe a pochopit, že nejsme zlí a špatní rodiče, jen nás nikdo v dětství nenaučil pracovat s našimi emocemi a naopak jsme za ně často byli trestání nebo zesměšňováni, nebo byly naše pocity zlehčovány. Už jsme dospělí, ale na emocionální úrovni zůstalo mnoho z nás dětmi. Můžeme si už ale vědomě vybrat vyrůst.
Douška pro pořádek: nejsem psycholog, psychiatr ani terapeut, nenabízím žádné poradenství, jsem matka 3 dětí (19, 13, 2,5) a člověk, který žije s komplexní posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku traumatu z dětství. Najdete-li v mém textu faktické chyby, díky, že mě na ně upozorníte. Cítíte-li, že svou situaci sami nezvládnete, obraťte se na odborníky, pomoci může třeba Rodičovská linka: 606 021 021, případně mají i chat a e-mail.
