Jsem člověk, který by chtěl žít naplno, avšak můj handicap a sled událostí v mém životě to tak úplně neumožnuje. Narodila jsem se s Dětskou mozkovou obrnou a to ovlivnilo nejen můj život, ale život celé mojí rodiny a to na celý můj život. Když mi byly tři měsíce, lékaři stanovili hroznou diagnózu a řekli rodičům, že ze mě bude, když to tak řeknu lidově, hadrová panenka, která nebude schopná pohybu a myšlení. Máma to ale nevzdala a spolu s mým otcem se pustili do boje s nejasným výsledkem. Já jsem však bojovník od narození a ,,ten nahoře“ mi posílá do cesty občas zajímavé lidi. Máma se mnou cvičila cviky podle Vojtovy metody a fungovalo to s úspěchem. Život rodiny se podřídil tomu, aby se vyhradil čas na moje cvičení. Máma se mnou cvičila 4× denně a bylo to plné bolesti. Brečely jsme obě, ale pomohlo to a díky tomu dnes stojím a chodím po vlastních nohách. Trvalo to dlouho, bolelo to, ale naučila jsem se všechno jako zdravé děti. Mám jen nešikovné ruce. Chybí mi jemná motorika převážně u levé ruky, a tak i nyní tkaničky, balené potraviny nebo i obyčejný zip jsou mým nepřítelem. Chodit jsem začala později než ostatní děti, ale přesto jsem mohla začít chodit do běžné mateřské školky se zdravými dětmi. Absolvovala jsem základní školu, získala jsem Výuční list, absolvovala jsem střední školu a úspěšně jsem složila Maturitní zkoušku. Na základní škole jsem poznala šikanu, která poznamenala moji křehkou a zranitelnou duši. Moji spolužáci mě znásilnili, já jsem to nikomu neřekla, a to mi později způsobilo psychické potíže. Co mě zachránilo, byl sport. Rodiče mě od mala dali na plavání, které tolik miluji a dokonce jsem své zkušenosti mohla předávat dětem, učit je plavat a zbavit je strachu z vody. Plavání a bazén to jsou takové dvě moje životní lásky a vášně. V pubertě jsem dostala svůj první epileptický záchvat, a to mně donutilo plavání na čas přerušit. Lékaři mi nastavili medikaci a záchvaty na čas ustoupily. V době Covidu se ale přidaly těžké migrény, epileptické záchvaty se vrátily a přidaly se ještě záchvaty neepileptické. Ty mají podobné příznaky a někdy je těžké je rozlišit bez lékařského vyšetření. Vždy mne ale strašně vyčerpají. Taky se u mne projevila porucha sluchu. Neslyším na jedno ucho a na druhém mám zbytky sluchu, a proto musím nosit sluchadlo, což mi stále neumožnuje plnou orientaci v prostoru. Věřím, že by mi Delfinoterapie mohla opět zmírnit mé epileptické i neeptileptické záchvaty a zbavit mě depresí a migrén, při kterých bolestí zvracím a nejsem schopná běžného života. Delfinoterapie probíhá v Turecku v Antalyii po dobu 10 dnů. Je to alternativní léčba, a i proto ji zdravotní pojišťovna nehradí a z mého invalidního důchodu a manželova platu, jež padne na životní náklady, nejsem schopna si na ní našetřit. Samotná terapie stojí 3345 Eur, což je přibližně více jak 80 000 Kč a není v tom zahrnuté ubytování a letenky. Peníze, které získám ze sbírky budou použité na Delfinoterapii, letenky a ubytování pro mě a mého manžela, který je mi i v běžném životě asistentem a musí mi tak být i doprovodem. Vím, že delfíni dokážou mnohem více než si my lidé myslíme.
