04/09/2020
Beast, Lipno 2019. Dokončuji Trifectu a prohlašuji, že delší závod už běžet nechci. Ne že bych byla tak vyčerpaná, ale mám radši sprinty. Zkusila jsem si to, zvládla jsem to, ale příště zase krátkou trať, maximálně si zkusím celý trifecta víkend.
Střih. Stránka na Facebooku oznamuje, že se poprvé v ČR uskuteční závod typu Ultra. 50+ km, 60+ překážek. Lokalita není známá, ale je to na domácí půdě, to si přeci nemůžu nechat ujít. Fajn, tohle bude ten nejdelší závod, pak už opravdu zpět ke sprintům.
Vyhlížím lokalitu a hledám dalšího blázna, který by to se mnou podstoupil. Přeci jen, ve dvou se to lépe táhne. Liberec. Super! To máme kousek. Kupujeme registrace a zjišťujeme, jakou cenu má
v aktuálních kurzech lidský život. Díky době COVIDové mám mnohem více času na intenzivní přípravu, a tak shazuji kila
a nabírám sílu. Chci překážky zdolávat, angličáky vysloveně nesnáším!
Čas ubíhá rychle, co se v zimě zdálo jako hrozně daleko, je najednou příští týden. Do té doby jsem stihla zaslechnout šílené křupnutí v koleni, které jsem úpěnlivě léčila a sváděla tak první souboj s časem. Večerní mražené fazolky na kloubu, mast. Pravidelná aktivita. Lékařské vyšetření neukazuje žádné fyzické poškození, závodění mi není doporučeno, ale ani zakázáno. Posledním zátěžovým testem je týden před startem účast na MČR v Klatovech. Koleno drží, na pohár se jede! Mimo to svádím také boj s psychikou. Je to pro mě nepředstavitelné. Vůbec nevím, jak na to může moje tělo reagovat. Krom fyzické přípravy podstupuji tedy
i trénink mentální, za který jsem neuvěřitelně ráda.
Den „D“ je tu. Vytáhnout tašku na mrtvoly, zabalit do ní oblečení jako na expedici do Nepálu a doplňky, které naznačují, že buď mám intimní vztah s lékárnicí, nebo jsem tu lékárnu vykradla. Život je jeden, tak balíme, jedem! Poslední měsíc se nesl v duchu závodu
s časem a nejinak tomu bylo i teď. Registrovat jsme se chtěly den předem, abychom měly klid, ale na dálnici je nehoda, a tak dojíždíme s rezervou pouhých patnáct minut. Ale stihly jsme to! Vyrážíme si tedy nachystat věci na ranní start, což není vůbec jednoduché. Potřebujeme nějak nakombinovat trička a kraťasy, aby se to k sobě hodilo. Přeci jen, není důležité, jak co děláš, ale jak u toho vypadáš.
Sobota. Ráno. Budík 5:00. Posnídat kosmickou kaši, od které čekám, že nám dodá energii do první časové kontroly, sebrat nachystanou tašku a jedeme. Další časová komplikace. Ukazatel nás nechá dojet až k hlavnímu parkovišti, kde nás dobrovolník obrací a posílá na parkoviště dolní. Kámo, my za půlhodiny startujeme, říkám si,
a točím náš Boeing 747, jak jsme začaly přezdívat našemu autu, které při brždění vydávalo zvuky podobné nastartovaných motorů právě tohoto letounu. Za otočku jsme za nedlouho poděkovaly. Díky špatnému značení jsme se dostaly až do prostorů cíle, kde jsem přistály. Dovolím si upozornit, že jsme tam nikomu nepřekážely a s čistým svědomím tedy odešly do komfortní zóny, kde jsme si uložily oblečení na převlečení a potraviny na doplnění energie pro případ, že bychom stihly první časovou kontrolu, a vydaly se do dalších částí trasy. „Já se ještě vyčůrám“ sděluji Monice. Odsouhlasí mi to, ale když ještě o pět minut později stojím před Toikou, je mi má potřeba zakázána se slovy, že se vyčůrám na trati. Neprotestuji, argument, že máme jen pět minut do startu je celkem neprůstřelný.
Ve startovním koridoru si párkrát poskočíme, uděláme několik dřepů a už běží odpočet a zanedlouho i my do prvního kopečku. Přelézáme první stěnu a můžeme klidně říct, že sranda právě začala. Sranda to je, protože první ukazatel hlásá: 4,5 km doleva, 49,5 km doprava. Je to pro mě nepředstavitelné. Taková vzdálenost. Vůbec si nehraji s myšlenkou, že do tohoto bodu ještě doběhnu a šlapu dál. Překážky se daří zdolávat celkem dobře, ale přeci jen, ne všechno klapne a přichází první vzteklé bouchání pěstiček do země a poštěkávání ve znění „já se na to taky můžu vy*rat!“
To se naštěstí nestalo a s celkem rozumným časovým náskokem vbíháme do komfortní zóny. Převlékáme se, cpeme se chytrou rýžovou kaší s ovocem, plníme camely, dokazujeme existenci svítící čelovky a vyrážíme vstříc další etapě nepředstavitelně dlouhé trati. Když se dostaneme do okolí Ještědu, celkem poctivě zmapujeme převýšení okolního lyžařského areálu. „Jasně, viděli sjezdovku, tak si ji musíme vyjít“, zaznívá z úst spoluběžkyně. Má pravdu. Snad každý kopec, o který jsme zakopli jsme museli vyjít. „Ty máš ještě čas fotit?“ Slyším dotaz mířící ke mně ve chvíli, kdy vykoukneme nad skokanským můstkem a já vytvářím digitální obrazovou vzpomínku na tuto hrůzu. „No, to uvidíme v cíli“ odpovídám, strkám telefon do camelu a zahájím sestup podél drátěného plotu, kterého se pevně chytám. Třešničkou na dortu byla pak cesta podél onoho můstku se sandbagem na zádech zase nahoru. Rozhodně to ale nebyl kopec poslední. Nahoru a dolů jsme šli snad osmkrát. Moniku pak začaly tahat vazy a já smekám před tím, jak se s tím poprala, nevzdala to
a dál odškrtávala vrcholky.
Emoce byly na vrcholu. Hlava nechápala, co se děje. „Se mnou nebude vyj*bávat nějaká guma!“ zaznělo například pod skokanským můstkem, kde bylo potřeba dvakrát překlopit pneumatiku. Bylo potřeba zkrátka dostat ze sebe energii. Jakkoli toto zní divně. Máte v sobě hromadu pocitů, se kterými si nevíte rady a musíte je nějak ze sebe dostat. Další podobnou věcí byl hlad. Když jsem na mentálních seancích představovala své obavy, jednou z nich bylo, že to nezvládnu, protože podcením výživu a suplementy. „Co si bereš s sebou k obědu k jídlu?“ ptal se mě Coach Carter. „Kuře s rýží“ odpověděla jsem. „Proč? Myslíš si, že budeš mít na trati hlad?“ „No, to asi nebudu, ale potřebuji sílu, energii“, „přesně, potřebuješ energii, ne si za*rat žaludek kuřetem!“ Jsme na 47. kilometru a víš co?! Mám k*rva hlad!!! Slyšíš!!! Náš slovník se upravoval úměrně s přibývajícími kilometry. Takže, byla jsem hladová, fyzicky v pohodě a hlavu měla nastavenou na to, že za pár kilometrů bude po všem. Úsměvy, hodnocení, pochod do arény.
Prásk! Facka! Než se dostaneme do komfortní zóny, a tedy i předposlední časové kontrole, musíme zdolat ještě patnáct překážek, potom ještě druhých patnáct. Ta změna myšlení byla neuvěřitelná. Z pocitu, že teď už to v pohodě zvládneme byla najednou úzkost, že to těsně nestihneme. Čas jsme sice měly dobrý, ale přeci jen, začala se projevovat únava, Monika kulhala a trať byla díky tmě hůře čitelná. S rozsvícenými čelovkami na hlavě jsme zdolávaly poslední kilometry a mířily do cíle.
Zvládly jsme to s hodinovou rezervou, ale věřím, že bezpečně mohu říci, že toto byl můj poslední dlouhý závod, že se vrátím zpět ke sprintům. Což jsem potvrdila hned v neděli, když jsem si v areálu zaběhla ještě nejkratší trať.
Tento závod považuji hlavně za „Cestu do hlubin študákovy duše“
a rovnou hlásím, na viděnou ve startovním koridoru Supru, na Dolní Moravě.
