http://psychospiritualni-konzultace.cz/

Dušesloví - když tarot mluví jazykem duše, Praha (2026)

09/05/2026

Životní a sexuální energie v seberozvoji

Jsem z principu zastáncem Jungových teorií o podvědomých projevech naší bytosti.
Ačkoliv jsem Freuda četla už v deseti letech – a dalo by se tak očekávat, že bude právě on mou „alma mater“ – je to přesně naopak.
Už tehdy, jakkoliv mi jeho učení přišlo fantastické, jsem s jeho názory nerezonovala. V dětství mi spousta věcí unikala, ale pocit nesouladu zůstal.

Když jsem postupem času pochopila, že Freud staví do popředí všeho sexualitu, měla jsem dlouhé období, kdy jsem jím vyloženě opovrhovala. Přišlo mi to příliš zjednodušené, ploché a omezující.

Jenže po letech studia C. G. Junga, sebe zkušenostních metod a různých ( přesto v jádru stejných ) duchovních cest jsem došla k zajímavému závěru.

Totiž, že sexuální energie je vlastně manifestací životní síly. Není to žádná novinka, setkáme se s tím ve východních učeních i v mnoha dalších systémech. Jenže aby to člověk skutečně pochopil, musí to prožít.
Po porodu syna se u mě rozvinula hadí síla – známá také jako kundaliní.
A od té doby se musím pousmát, když vidím „školené terapeuty“, jak se ji klientům snaží různě otevírat a dráždit. Ono totiž rozvinutí této síly, v mnohém přesahující lidské chápání, není zdaleka jen příjemné.

Návaly energií, otevírání traumat uložených v těle (zejména u nás žen) v oblasti pánve a páteře, mívá jako průvodní jev také stavy dezorientace, derealizace a čistého děsu. Pracujeme zde s původními animálními silami, které jsou stejně tak spirituální, jako hmotné. A tu hmotu je třeba brát v potaz.

Bez sebereflexivního uzemnění, práce s egem a vlastního léčení je to jen „dráždění hada bosou nohou“.

Tyto síly nám dovedou zprostředkovat léčení těla, rozvinutí duchovních darů a extatické prožitky, ale je to „něco za něco“. A to už se poslouchá hůř.

Po čase jsem ale díky autoterapii, meditacím a upřímné komunikaci se sebou samou konečně dospěla do bodu, kdy jsme já i moje vnitřní hádě v harmonii. Dokázala jsem určit konkrétní vnitřní pochody v korespondenci s energií usazenou v pásmu hada – od kořenové čakry skrze reprodukční orgány až nad páteř.

Ve chvíli, kdy s tímto vědomě pracujete, zjistíte, jak málo to má společného se sexem nebo uspokojením.

Je to kanál, kterým proudí stejně tak tvůrčí a akční síla, jako regenerace a uzemnění. A tak jsem si musela přiznat: pokud to Freud myslel takto, nebo se k tomu alespoň blížil, dokážu jeho učení nejen respektovat, ale i v něm hledat ty širší souvislosti, které mi tak dlouho unikaly.

Asi to nikdy nebude můj favorit, jsem prostě Jungián. Ale dává to smysl. Životní energie ve svých rozličných podobách je totiž klíčem ke všem záležitostem duše. Tělo, mysl i duše jsou z jedné nádoby. A je třeba si to připomínat.

Chcete rozvinout kundaliní? Nechoďte si k „léčitelům“ pro instantní sepnutí. Začněte tančit, milovat, uzdravte své srdce a vymaňte se ze svých křivd. Ono to přijde samo.

Opatrujte se s mějte krásný víkend ❤️

Weronika z Dušesloví

03/05/2026

Karty na Květen 🍀✨ 2026 🍃🌱🌿

Tentokrát ze šamanského tarotu, který se pyšní nádhernou, etno minimalistickou grafikou na černém pozadí.
Nedávno rozšířily mou sbírku terapeutických nástrojů, a mám z nich velikou radost.
Ony totiž zcela rezonují s mou aktuální potřebou ztišení a s minimalizací plýtvání slovy.
Mluví jasným, klidným, hlubokým tónem.

Nehledají komplikace, vytvářejí prostor pro uvolnění, a dramaty se vůbec nezabývají.
A v tom se liší od ostatních tarotových sad, díky čemuž nejsou ale vhodné pro velké výklady.
Vůbec mi to nevadí, v mém arzenálu najdou své využití v rámci konzultací a cítím, že budeme dlouholetí parťáci.

Květen nás vyzývá k nacházení bezpečného, jasně ohraničeného prostoru. Týká se to hranic, jejichž oslavou byl Beltain, i aktuální energie v kolektivním nevědomí.

Máme tendence hledat ochranu a bezpečí vně sebe. V okolí, v knihách, filmech, na sociálních sítích.
Jenže si pleteme bezpečí s vazbou. Obojí je důležité, pro savce téměř životně, ale není to jedno na druhém závislé.

Bezpečný, intimní a sebejistý prostor, si vytváříme sami. Tím, co do svého prostoru pustíme, jak moc inklinujeme k reakci na cizí hodnocení, a jak sami sobě věříme.

Od toho se pak odvíjí jak svůj čas prožíváme, a čím nebo kým se stáváme.

Je po pravdě úplné jedno, jestli po příchodu z práce padáte na gauč roznožmo, a procházíte se ideálně po okolí, s pejskem nebo se sluchátky v uších - třeba.
Anebo zda zdoláváte každý víkend tůry, plánujete a organizujete, a ze svého volného času cucáte maximum.
Záleží jen na tom, jak moc je to právě pro vaši vnitřní bytost v pořádku.

Protože kvalita existence nezávisí na ničem jiném, než na tom jak se cítíte sami u sebe ve své hlavě.

A tak, než si zase při pohledu na cizí reels povzdechnete, zkuste se vrátit sami k sobě, a po pravdě si přiznat co vlastně vy sami skutečně cítíte.

Květen nás bude vyzývat, abychom byli upřímní sami k sobě a zametli si vždy v první řadě před svým vlastním prahem.

Je na čase si přiznat, že spousta vrstev uvažování, které projevujeme, vůbec není naše.
Je to do značné míry nános kolektivní iluze, tvořené přílišným patláním se v drobnostech.
Když přijde na lámání chleba, na ničem z toho nesejde. Fakt ne.

Jak si naši předkové poradili v opravdu těžkých a bezútěšných časech?
Prostě žili. Krůček po krůčku, činnost za činností.
Hodnocení pozbude významu, je-li člověk vystaven krizi existenční.
Takové časy zatím neprožíváme. Ale něco se v nás láme a bortí. V nás, i ve světovém řádu.
Přestává to dávat smysl.
A to je přesně to období, kdy se mění dějiny.

Nevíme co nás čeká. Tak, ať tak, či onak, přestaňme sami na sebe útočit myšlenkami, a ukliďme si v hlavě.

V posledních květnových dnech, nám vtrhne do života změna, která se ponese celým létem.
Může to být změna vnitřní, nebo nějaký nový zážitek, způsob žití, či vztah.
Nový den nám připomíná, že každý den je nový začátek, nový život, čas a prostor.
A záleží jen a pouze na nás, čím ho naplníme.

Opatrujte se ♥️✨

Vaše Veronika z Dušesloví

30/04/2026

Čarodějka na hranici, nebo za hranicí?

“Beltain je pro mě nejkrásnější období v roce. Jsem narozená v Květnu, a v tomto čase mám nejvíc síly a energie.
Miluji jak je vše živé a plodné, v tento čas.
Každé ráno, zuřivě nasávám do plic vůni vlhké trávy a čerstvého vzduchu, jakoby mělo jít o poslední nádech.
Prahnu po ovoci, zelenině a čerstvé vodě, stejně jako po tanci, objetí a vášnivé změně.”

Každý rok píšu pár slov k tomuto svátku ohňů, a nebude tomu jinak ani dnes.
O čem to vlastně ten Beltain je ?
V minulých letech jsem se věnovala hlavně jeho historii a duchovnímu přesahu, stejně jako rituálům a konkrétním silám, které v tomto čase vládnou.
Tento rok, se zaměříme na hranice.

A ne, nemíním tím propagovat tu slaměnou nebožačku nahoře na hranici, připomínající křivdy starší než čas.
Můžeme si představit, pokud se s tím setkáme, že jde o symbol zla, tmy, či zimy. A nebo odejít, ponechat zábavu těm, jež vatra neirituje, a udělat si oheň po svém, nebo zapálit svíčku.

Valpružina noc, je mmj. o nastavování hranic. V čase, kdy je závoj mezi světy tenký, se vždy tvořila ochranná kouzla a rituální posílení osobního či domovního prostoru.
K tomuto účelu se používaly trny, písek, ostré předměty u oken či dveří, byliny, nebo různá zaříkání apod.

Co si z toho můžeme vzít dnes?

Žijeme v době, kdy je překračování hranic celosvětovým sportem, všimli jste si?
Manipulátoři mají žně, najde se pro ně uplatnění v každé větší firmě, či konzumu, kde mohou beztrestně, či dokonce za kvartální bonus, manipulovat s osobními hranicemi druhých. A jsou za to placeni a blahořečeni.

Světové velmoci se vzájemně napadají a válčí daleko za hranicemi geografickými i lidskými.
Lidé jsou uondaní, vyčerpaní z neustálého střežení svého prostoru, a to má za následek pandemii úzkostných a depresivních poruch.
Nervové systémy jsou nastaveny do červených čísel, jakoby šlo neustále o život.

A ono téměř jde. Jde o autenticitu, celistvost a svobodu.

Nejsme na tom o moc lépe, ani když opustíme své dobrovolně zvolené želáře, určené na generování peněz pro vlastní obživu.
Naše hranice jsou překračovány každým nevyžádaným hovorem, otravnou reklamou, nežádoucími zprávami vyžadujícími naši pozornost..

Nekončí to ale ani když odložíme telefon. Prostor ve větších městech je přehlcen reklamou a vizuálním smogem.
Každý roh a patník, se dnes horoucně snaží upoutat naši pozornost, ačkoliv o to třeba vůbec nestojíme.
A tak v nás roste frustrace, vztek, či únava.

V těch lepších dnech se snažíme tvářit, že je to prostě normální, v těch horších dnech, překypujeme neklidem nebo se unaveně šouráme životem a nevíme proč.

No, přiznejte si, jak jsou na tom vaše hranice?

Dnešní den, a nadcházející noci, mají být oslavou svobodného ducha, oslavou prostoru, života, vášně a stability. Je čas se ukotvit a hodit za hlavu starosti všedních dnů, ale máme na to vůbec ještě čas? Věřím že ano, jen je rok od roku možná těžší, si ho obhájit.

Hranice, pokud nejsou nastaveny pocitově a mentálně, nevytváří iluzi toho, že jsme úžasně hodní lidé, ale křičí do světa že jsme hlupáci a dobráci, kteří si neváží své životní energie. To není žádný projev laskavosti, to je vrchol zoufalství.
Absence hranic nám bere dech a klid.
Je potřeba si to uvědomit, a čas od času udělat revizi svých hranic, obnovit či nastolit ty potřebné, ty nepotřebné třeba zase zbourat.

Kde si hranice nastavit? V duši. V hlavě. V srdci.
Není třeba je vykřikovat do světa. Když jsme o svých hranicích bytostně přesvědčeni my sami, není potřeba žádná obhajoba. Prostě to je tak jak je. “Teď nikam nejdu”, “zítra to neudělám, udělám to v pondělí”, nebo “teď mi dej 15 minut broučku, potřebuju klid”.

Jenže i tak, právě díky tomu, jakým směrem je dnes společenský duch naladěn, jsou naše hranice pokoušeny, bourány, znevažovány, či jinak omezovány.

A tak navrhuji, pojďme si tento rok v rámci oslav Beltainu nejenže zapálit oheň a užít trochu tance, hudby a vína, ale také zocelit své hranice.
Ošetřeme svůj vlastní živoucí prostor, ukotvěme své požadavky a standardy, uvolněme se sami v sobě a ve své vlastní záři.
Zkusme alespoň na malý moment zase ucítit tu sílu rebélie, která poslouchá srdce a duši.
A posilme svůj zdravý rozum tím, že necháme svůj mozek pracovat v klidu, bez neustálých notifikací o věcech, které nás ve skutečnosti vůbec nezajímají.
A když dosáhneme ticha, klidu a sebejistoty, přijdou i odpovědi.

Opatrujte se, a užijte si nádhernou noc i den

06/04/2026

Velké noci vrcholí.
Tma už vyšla ze dveří.
Pouštíme co nám neslouží.

A v novém dni, se i naděje zmátoří.
Naděje v lásku, v celistvý mír,
přestat hrát roli, cítit zas klid.

Vybrat si znovu – vědomě, svobodně.
Jsme cyklické bytosti, ne chyby systému

Jsme živoucí proměnná, ne položka na TO DO listě.

A i když se cítíš někdy unaven/á ztracen/á nebo rozbit/á –
někde v tobě, už klíčí nová síla.

Ostara není o dokonalosti.
Je o odvaze začít znovu.
Stále znovu.

Tak si to dovol.

Bez argumentů, analýz a omluv.
Prostě si buď, žij a dýchej,
a když přijde křeč,
prostě si řekni:

"Buď jak buď."

🌱

02/04/2026

Všechny vás moc zdravím a přeji radostné a láskyplné prožití velkých nocí:)

Velké noce jsou takové zvláštní svátky.
Kromě hemžení velikonočních cukrovinek v obchodech a reklamních slotech, vlastně nepoznáte že něco probíhá.

Velikonočních zajíčci se vytrácí kolem 6ti let života, a pomlázka je spíš omšelou patriarchální tradicí, než rituálem znovuzrození a kultivací životní síly.

Vlastně docela chápu, že mladší generace se proti tomu vymezují, nikdy mě konkrétně tenhle zvyk nijak neuchvátil. Původní myšlenka a spirituální význam se dávno vytratily, a většinou nejvíc hájí tyto zvyky ti, jež postrádají respekt k hranicím a osobní volbě ohledně těla. Čest výjimkám.

Máme letos velké štěstí, že počasí, snad si vědomo, sklíčenosti, panující v lidském kolektivním vědomí, se rozhodlo vyčarovat nám překrásně dny plné slunce a jarních kvítků. Díky bohům za to.

Celkově jsou tyto svátky ale především časem niternosti, a posvátné introspekce.
Jsou oslavou života i smrti a přechodovým rituálem k novým zítřkům. Uvnitř i vně nás.

Čtvrtek, jakožto rozloučení, a poslední večeře s naším vnitřním Jidášem, je moudře uchopená, proto sdílím tento článek.
Můj osobní Jidáš, dostal konkrétně tento měsíc tak nažrat, že se moc těším, až jej vypoklonkuji ze dveří a udělám mu pápá lálá, protože se nemám ráda, když je takhle bdělý.

Mám se mnohem raději, když je zalezlý někde v komoře, nohy má nahoře, a nikterak se neangažuje.
Abych mu však nekřivdila, jeho urputné přednasrání, mi pomáhá ve chvílích krize nepadnout do hnoje naznak.
Nutí mě rvát se s nepřízní, a jít dál.
Ale ocamcaď pocamcaď, drahý stíne.
Tmy už bylo dost, teď uhni, ráda bych prošla :)

Velký pátek je poctou všem koncům, kterým jsme museli čelit pro nové začátky. Je to klid zbraní, okamžik hlubokému spánku, pokory a uvolnění.
Ve smrti už není třeba soudit, hodnotit, očekávat.
Smrt prostě je, a žije v každém z nás.
Proto na velký pátek nevytváříme žádné velké hodnoty a necháváme odejít vše, co už nás přesytilo.
Proto se hodí i postit. Tělu to jen prospěje.
( Já jsem teda už čtyři dny na suchém rohlíku a rýži, protože z nervů a zablokované páteře můj žaludek odmítá spolupráci - a vůbec mi to nevadí 🙏)

Bílá sobota je poctou a pomníčkem našemu minulému já. Je drahokamem obměny, protože v jejím tichu se nachází klíček ke znovuzrození a k nové síle.
Proto pečeme, žehnáme, světíme. - Tedy věnujeme vědomou pozornost tomu, co ještě není, ale mohlo by být, s láskou a pečlivostí rovnakou, jako bychom to již dávno měli, a opečovávali. 🍀
Protože přesně tak, se rodí zázraky.

V Neděli, bez velkého aplausu, tiše, ladně, vklouzne do našeho života Nová energie a chuť oslavit život, užít si další započatý cyklus a vlastní chuť žít ♥️❤️
Přijdou nové vize a nadhled, který nám už pár dní chyběl.

A pondělí, to už je jen taková třešnička na dortu. Protože tak jako v psychoterapii, tak i v analogii Velikonočních svátků, je mnohem zajímavější Cesta, než samotný cíl, nemyslíte?

Tak se Opatrujte a užijte si pokud možno volné dny 🍀✨

Vaše Weronika z Dušesloví ❤️❤️

https://www.facebook.com/share/1AtZfGxf8H/

30/03/2026

Pocházím z rodu služebnic

Tedy alespoň tam, kam dosáhnou paměti a vyprávění mých babiček, byly matky mých matek služebné u panstva.
Moje praprababička byla žena pevných mravů a silných paží.

Sloužila od dětství a žila z mála. Znala prastaré vědění a moc bylin i lidové magie.
A moje prababička o které mám nejvíce zvěstí, se jí narodila v roce 1909 v chudé osadě na Mostecku.
Žila v takové bídě, o které se nám nyní ani nezdá.
Byly dny, kdy její maminka a tetky, vyvářely klacky a obaly od másla aby v horké vodě dostaly do žaludků svých dětí alespoň trochu živin.
Přesto však byla nátura těchto lidí, a obzvlášť tedy žen tvrdá a laskavá zároveň.
Dokázaly upřímně plakat, a přesto nesly těžká břímě svých životů aniž by projevily slabost.
Muži, tedy partneři a otcové myšleno, byli často uřvaní a necitliví a pro facku nešli daleko.
Kdyby jenom pro facku, byli to často tyrani v pravém slova smyslu, jež vyžadovali od žen naprostou poslušnost. Přesto však rodinu obstarali, alespoň co to šlo.

Naopak synové se rodili jako rebelové s laskavou a klidnou duší. Odvážní ale klidní.
Moje prababička svého tátu milovala, ale starý otec byl horká hlava a tak ji řezal snad hůř než kluka, ačkoliv ona se snažila dobýt jeho srdce jako vzorná dcera.
Maminka mi vyprávěla, jak slýchávala, že tehdá, kdy bylo peněz i jídla málo a na oblečení už tuplem nezbývalo, vyrobil starý otec prababičce dřeváky. A jak v nich chodila, nohy zedřené do krve, pečlivě se o ně starala. Ale vzhledem k četnosti pochůzek se stalo, že se uvolnili hřebíčky které držely spodek prosté obuvi po hromadě.
Prapraděd tehdy mou pramaminku málem zabil, jakými krutými ranami bičem jí dal za vyučenou.
Prý ještě na stará kolena měla jizvy. Kdo ví, kolik jich bylo na těle a kolik na duši.
Prababička nebyla ten typ ženy, který by vzpomínal a vzlykal. Milovala svůj život přesně takový jaký byl a bila se jako saň za své děti i vnuky.
Věděla ale, při své severské moudrosti ošlehané bídou a zmarem, že „nejde“ je jen výmluva a že je třeba poctivě žít.

Znala magii tak starou že o ní neexistovaly žádné záznamy.. ale nemluvila o ní. Jen v jejích činech se odrážela bojovná a odvážná nátura, obohacená jakousi vyšší moudrostí a duševním umem.
Neměla pro nikoho omluvu a nepřijala žádnou výmluvu.
Jak byla tvrdá na sebe, byla tvrdá i na své děti a vnuky které měla v péči. A tak vychovala i mou maminku. A ta vychovala mě.

Třebaže když moje maminka v pouhých čtyřech letech zápasila se spalničkami, které jí na čtyři týdny upoutaly k lůžku v těžkých horečkách, dávala jí prabába acylpyrin a byliny, po nocích bděla a čarovala u postýlky..
Ale jednoho dne řekla, že už malé Ivance nic nepomůže, že teď už musí tělo bojovat samo.
A tak se i stalo, maminka prospala půlku léta, ale jednoho dne, nemoc opadla a byť slabá, žila.
Když děti postihla úplavice kdesi mezi lesy na naší skromné chalupě, strčila jim zadky do vařící vody aby stáhla poškozenou tkáň a podala jim živočišné uhlí. Víc neměla. A stačilo to.

Vše brala takové, jaké to přišlo.
A prožila tak ohromnou chudobu, službu, na kterou nastoupila už jako jedenáctiletá, dvě světové války a následně i opuštění vlastní dcery kterou tak ochránila před zlovůlí nacistů.
Její muž ji zanechal tak jak byla, tedy těhotnou, a odjel do Anglie hlásit do českého rádia protinacistický odboj.
A ona chápala, že je příliš na očích. A tak dala milované miminko pryč, daleko, k sotva známým lidem a vrátila se pro něj až po válce.

Na vztahu mezi ní a mou babičkou toto odloučení bylo celé jejich životy mrazivě znatelné.
V našem starém bytě na Pankráci, kde jsem žila jako dítě, pak s pratetou, její sestrou, tiskla letáky a čelila prohlídkám gestapa.
Moje prababička byla silná žena a cítím její přítomnost vždy, když příliš podlehnu emocím.
Zároveň však chápu, své karmické pochody ve kterých odmítám sloužit čemukoliv a komukoliv, nejvíce si cením svobody, „neznám nejde“, vždy mám svou hlavu a někde uvnitř sebe se bojím chudoby.

V posledních dnech cítím, že k nám promlouvají duchové předků víc než obvykle a ráda bych vás tímto krátkým textem o části mého rodu, pobídla k naslouchání toho, co se vám snaží říci.
Když usínáte, sotva upadáte do snění, přesně v té chvíli, jsou u vás a snaží se vám předat zprávy...
Nesnažte se je umlčet nákupním seznamem na další den.

S úctou
Veronika
Dušesloví symbolů

21/03/2026

Teď je toho moc. Ale jsme tady. To stačí.

Je rovnodennost.

Den a noc se prý vyrovnaly.

Uvnitř to tak nevypadá.

Je tam únava, která se nedá dospat,

strach, který ještě úplně neodešel,

a ticho po někom, kdo se rozhodl odejít bez vysvětlení.

A do toho zpívají ptáci. Hlasitě. Neúnavně.

Jako koncert, na který jsem si nekoupila lístek, ale

stejně na něm sedím.

A něco vám povím.

Je přenádherný.

Možná rovnováha nevypadá jako klid.

Možná je to jen ten moment, kdy se nic nespraví, ale nic se ani nezhorší.

Tak v tom dnes zůstanu.

Bez velkých slov. Bez oslav.

Jen tady.

A možná zajdu na trh pro salát. Krásně zelený salát...

Užijte si rovnodennost. 🍀✨❤️
A pojďme otevřít dveře Moraně a vyzvat ji k odchodu.

19/03/2026

Asi procházím další vývojovou fází.
V květnu mi bude 35.
Mám hodně šedin, ale barvím se na červenou, protože potřebuju svítit, takže to není vidět.
Taky bych ráda zhubla.
Mám v průměru tři práce.
Jednoho syna, jednoho manžela a kočku.😹

A pár opravdu jedinečných přátel, kteří jsou jako rodina.
Přesto, že se už část z těch, o kterých jsem myslela, že jsou na celý život oddělila, přetrhala vazby a změnila směr, pořád mám kamarády, za které jsem vděčná a mezi nimi i ty, se kterými se vidíme jednou za rok, dva, a stejně jsme si pořád blízko. 🥰

Přátelství není o vzdálenosti, ale o tom, jak spolu komunikují naše duše.
A když se rozhostí tíživé ticho, je to horší, než tisíce kilometrů.

Mám taky skvělou rodinu. Dva úžasné bráchy a dědu, který je ve dva-a-devadesáti pořád štramák.

Máma před třemi týdny prodělala těžký infarkt a přežila. Máme jí zpátky.💪🙏✨
Zubatá couvla, jen vztyčila prst.
A já jsem strašně moc vděčná.

Miluju svůj malý život v malém domečku na Spořilově, chození na procházky, hudbu a lidský dotek. ♥️
Ale taky miluju být občas sama, číst si, nebo si zanadávat a jančit jako šestnáctka.

Už skoro nepiju, a kouřím málo.

Zato trávím víc času v kuchyni, na zahradě, a s blízkými.

Ale nějak mě začíná štvát, jak je všechno uhoněný. Jak se všechno měří na vteřiny, na úkor prožitku, kvality a lidskosti. 😔
Jak se pereme o přežití se mzdami, které samy o sobě nestačí k důstojnému přežití.
Jak se šijí boty, které neodpovídají tvaru nohy, a jak ty moje nožky, začínají rok od roku víc bolet.

Že si kupujeme oblečení a věci, které nevydrží dýl jak jednu ve sezónu. I když nás to nakupování zmáhá a vysává. 🙈

Ono totiž , - kór maminky chápou, když managujete rodinu, vždycky je něco potřeba sehnat.
Ať už je to nová koloběžka, trenky, nebo konkrétní střih kalhot, týdenní nákup, nebo drogerie.
Člověk nedělá nic jiného, než že je na lovu.
A je to lov, jako kdysi, jen dnes na nás nečíhá tygr, ale nesmyslné ceny, nekvalitní suroviny, agresivní kolemjdoucí a hlavně ten neustálý spěch.

A sotva doloví, týden vydechne, a je to tu zase znova.
A do toho hlídáme časy a termíny, zubaře a školní úkoly, návštěvy a dárky k narozeninám, sezónní záležitosti a nečekané průsery. 💥
Tak si vší tou automatizací, nakonec akorát přiděláváme práci, ačkoliv by to mělo být naopak.
Nějak se očekává že budeme vždy připraveni reagovat, a že budeme stále o něco usilovat.

Jsme přehlcení mentálním smogem.
Teda nevím jak vy. Já určitě.
Vydělávám si na život sezením u počítače. Takže když pak manžel zapne televizi ve které běží cosi, postrádající příběh, ducha a humor mé krevní skupiny, působí to na mě spíš dráždivě. 😳
Začíná mi vadit scrollování.
Čtení příběhů, do kterých mi skáčou další jiné příběhy, všude reklamy, každý se snaží ulovit kus pozornosti.

Možná je to právě pozornost, která se stala měnou 21.století. 👌
A cena je vysoká.

Tvorba mě navádí přizpůsobovat své texty tak, aby byly pro algoritmus líbezné - pak se možná v pár procentech dostanou k těm, kteří je chtějí číst.

To zase nebaví mě. 😅
Chci psát to, co chci, a způsoben, jakým chci.
Ale platit za to, aby se mé řádky dostaly k těm, kteří je chtějí číst, nehodlám.

Na procházce se dávám do řeči s cizími lidmi. Vždy je to obohacující.
Koupila jsem si časopis.
Žádné komentáře ani příspěvky mi v něm neskáčou.

Žiju v Praze, protože je to z mnoha ohledů v tuhle chvíli nejlepší řešení.
Ale věřím, že v menších obcích je to ještě snesitelné. Byť Praha vytváří dojem, že když se sotva uživíte tady, na vesnici jste v háji. Ale to je jen další z keců současné propagandy.
Takže tady, ve velkoměstě, je toho občas na hypersenzitivní čarodějku moc.

Proto jsem míň vidět na sítích.
Ale ti co potřebují, mě vždy najdou a je to ok.
Na Messenger i e-mail reaguji stále stejně, většinou do 48 hodin. Výklady pořád zpracovávám, úplně stejně jako před tím ❤️

Není to útěk, je to proces, který vlastně trvá už pár let.
Jen konečně chápu, jak moc je opodstatněný.

Ale stejně, když přijdu do výtahu, mám tendenci dělat si selfíčko. Holt, mileniál. 😉

A jak to máte s on-line prostorem vy?
Kupujete si ještě časopisy?

12/03/2026

Malý život jako moudrost

Češi mají pověst národa, který v rozhodujících chvílích selže. Mnichov přijali bez boje, protektorát přežili s překvapivě funkční ekonomikou, komunismus vydrželi s černým humorem a chalupou. Dějiny píší ti, kdo bojují – a tak Češi v těch dějinách nevypadají dobře. Ale co když to není zbabělost?
Co když je to jiný druh moudrosti, který se prostě špatně fotografuje?

Český vztah k rodině a k tomu, čemu se říká malý život, není výsledkem lhostejnosti. Je to výsledek velmi konkrétního žebříčku hodnot: tady jsou lidé, které miluji, tady je dům, který jsem postavil, tady je zahrada, která kvete.

A pak přijde někdo s velkými slovy o národu, dějinách a hrdinství – a Čech si položí jednoduchou otázku: za co přesně mám riskovat tohle všechno? Za abstrakci? Za stát, který mě za pár let možná zradí stejně jako ten předchozí?
Je to cynismus, nebo střízlivost?
Pravděpodobně obojí najednou, a hranice mezi nimi je tenká.
Hrdinství má svou vznešenost, ale také svou krutost.

Hrdina obětuje – nejčastěji ne sám sebe, ale ty kolem sebe. Ženu, která zůstane sama. Děti, které vyrostou bez otce. Malý život, který si nikdo jiný nepostaví. Velká gesta v dějinách mívají malé, neviditelné oběti, které se do pomníků nevtesávají.

Češi tyhle oběti platit nechtěli. A možná právě proto přežili jako národ věci, které jiné národy rozmetaly – protože zatímco ti hrdinní umírali za ideje, oni tiše opravovali střechu, starali se o rodiče a učili děti číst. Kontinuita života není dramatická, ale je houževnatá.

Samozřejmě – jsou chvíle, kdy malý život nestačí. Kdy ochrana rodiny vyžaduje, aby se někdo postavil, protože jinak přijdou a tu rodinu vezmou tak jako tak.

To Češi zažili v roce 1942, kdy Heydrichovo vraždění ukázalo, že pasivita má své meze a za určitou cenu.
A rok 1968 ukázal, že i národ chalupářů a pivních střízlivců umí vyjít do ulic, když mu přijde, že přetekl pohár.

Ale tohle jsou výjimky, které pravidlo spíš potvrzují. Základní český postoj zůstává: nejdřív rodina, pak národ.
A z hlediska toho, co dělá lidský život skutečně smysluplným, je těžké říct, že se mýlí. Dějiny jsou plné národů, které šly za velkou věcí a nezbylo z nich nic.

Češi šli za malou věcí – a jsou tady.
Možná to není zbabělost. Možná je to jen jiný způsob, jak brát život vážně.

- Nevím kdo to napsal, ale souzním s tím.
Nese to v sobě pokoru, klid, přijetí i nadhled.
A napadá mě, že možná i tohle je důvod, proč nás doba sociálních sítí a neustále honby za úspěchem tak kosí.
Protože tuhle hru, naše duše prostě nejsou ochotné hrát. A věřím že přijde čas, kdy nám to dojde, a zatáhneme ruční brzdu dřív, než přijdeme o to nejcennější co máme. O prožívání života, v celé své kráse v té naší nádherné Roklince.

08/03/2026

Mezinárodní den žen ve mně každý rok vyvolává zvláštní rozpor.

Na jedné straně připomíná skutečný boj žen za právo žít důstojně, rozhodovat o sobě a být slyšeny.
Na druhé straně se z něj často stává trochu pohodlné alibi – jeden den květin, přání a slov, která mají zakrýt, že rovnost, respekt a bezpečí nejsou samozřejmostí ani dnes.

Když přemýšlím o ženskosti, napadají mě jiné svátky a staré cykly roku, které nesou hlubší symboliku.

Hromnice – dívčí poupě, začátek života, první jiskra světla.

Valpuržina noc – proměna, divokost, archetyp čarodějky, která se nebojí své síly.

Dožínky – žena zralá, plodná, tvořící, dávající i určující směr vlastního života.

Samhain – stařena, moudrost věků, klid a hluboké poznání, které přesahuje pomíjivou krásu.

A Morana – vládkyně temnoty i znovuzrození, připomínka, že smrt a nicota jsou jen branou k novému světlu.

Tyto cykly vyprávějí příběh ženy mnohem pravdivěji než jeden jediný svátek v kalendáři. Ukazují, že ženskost není role ani dekorace.
Je to proces, proměna, síla, která se rodí, roste, hoří, dozrává, odchází do hlubin a znovu se vrací.

Možná by právě MDŽ mohl být víc než jen tradice květin a společenského gesta.
Možná by mohl být připomínkou, že ženská síla je stále něco, co část světa neumí uchopit – protože je zároveň nespoutaná i křehká, dominantní i pokorná, hlasitá i tichá.

A právě proto je pro struktury založené na moci někdy tak zneklidňující.

Ale ženskost není něco, co je třeba zkrotit nebo zjednodušit do jedné role. Je to proud života.

Tak dnes nepřeji ženám květiny.
Přeji nám všem svět, kde respekt není sváteční gesto, ale každodenní samozřejmost.

A kde ženská síla může být přesně taková, jaká je – proměnlivá, hluboká a svobodná.

❤️🙏

Dušesloví - když tarot mluví jazykem duše

09/05/2026

03/05/2026

30/04/2026

06/04/2026

02/04/2026

30/03/2026

21/03/2026

19/03/2026

12/03/2026

08/03/2026

Adresa

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet