31/08/2026
🌊 Podělím se s vámi o pár střípků z naší dovolené na Šoltě – a vezmu to trochu z pohledu čchi kung.
Deset dní u moře.
Slunce. Klid. Pohoda. Nicnedělání.
Tedy… alespoň taková byla představa. 😁
Já, manžel, čtyři pubertální synové a jedna malá slečna.
A právě tahle naše rodinná dovolená mi znovu ukázala, že čchi kung není jen o tom, co si zacvičíme na lekci.
Je hlavně o tom, jak dokážeme být sami se sebou uprostřed skutečného života.
A ten náš skutečný život rozhodně nebyl bez dobrodružství. 😁
Už cesta byla malou zkouškou. Patnáct hodin noční jízdy autem, střídali jsme se, ale většinu odřídil manžel. Trajekt jsme stihli tak tak. A pak už přišla úleva.
Moře. Krásná krajina. Trajekt. A nakonec naše ubytování přímo u moře, na samotě, v klidu, který mám tak ráda.
A začala naše první rodinná dovolená v Chorvatsku.
A protože jsme rodina, která má evidentně ráda dobrodružství, netrvalo dlouho a v manželově posteli se objevila ještěrka. 🦎
Což je zvlášť zajímavé, neboť manžel nemá rád hady. 😁 Tak jsem ho musela zachránit a ještěrku jsme s dětmi do skleničky odchytili 😆
Kluci si mezitím našli vlastní program. Několikrát v podvečer se vydali lovit kraby. Koupili si na ně sardinky v plechovce, pěkně krabům dopřáli, a pak si na nich sami pochutnali, ale na tajňačku🤫, vydrželi dlouho do noci, a pak podle návodu na internetu je chudáky uvařili.
My s mužem už dávno spali a ráno jsme jen nevěřícně poslouchali, co všechno se v noci odehrálo. 🙈
Jindy zase řádili na padleboardu. Šipky, salta, bomby… prostě pohyb pro radost, bez návodu a bez potřeby tomu říkat vědomý pohyb. 😁
Naše malá slečna mezitím sbírala mušličky, kamínky, oblázky, větvičky a lístečky. Z kamenů stavěla auta, kterými nás vozila na výlety, vařila nejrůznější pokrmy a vytvářela celý svůj vlastní svět.
A já jsem si znovu uvědomila, jakou dětskou fantazii jsme někde cestou do dospělosti ztratili.
Možná děti nepotřebují tolik věcí. Stačí jim prostor a jejich představivost.
A pak přišla další lekce.
Důvěra.
Rozdělit rodinu. Kluci si šli ke skalnatému pobřeží lovit mušle, ježky a hvězdice a my tři jsme vyrazili na písčitou pláž do zátoky.
Pro ně přirozená věc.
Pro mě trochu cvičení v pouštění kontroly.
Protože to je moje velké téma.
Učím čchi kung. Učím dech, přítomnost, vnímání těla a prostoru kolem nás. Učím zpomalit. Pustit.
A pak přijedu na dovolenou se sedmičlennou rodinou a zjistím, že pustit úplně všechno zase tak snadné není. 😁
Ráno třeba dospávám. V noci je teplo a komáři, takže se mi nechce vstávat. Pak se protáhnu v souladu s čchi kungem, připravím snídani pro ještě spící děti a úkoluju manžela, aby je všechny vzbudil, protože přece půjdeme společně k vodě.
Mohla bych je nechat být.
Mohla bych si říct: „Děti, užijte si dovolenou po svém.“
Jenže mně to pořád připadá trochu sobecké. Jsme přece na rodinné dovolené. Některé děti mě ještě potřebují. A já jsem zkrátka organizátor.
Takže možná mým úkolem není všechno pustit.
Možná se učím rozpoznat, co už pustit můžu a co ještě držet potřebuji.
A někdy mě samozřejmě děti vytáčejí.
Třeba když se jeden ze synů nudí.
Nebo když po mé připomínce přijde klasické:
„No, však dobrý.“
Nebo když se rozhlédnu kolem sebe a vidím chaos, který oni z nějakého důvodu vůbec nevidí. 😁
Celý život je učím, že věci mají své místo. Oni celý život dokazují, že ho nevidí.
A právě v takových chvílích si zkouším vzpomenout na to, co učím na lekcích.
Vnímat sebe.
Svůj dech.
Co se ve mně děje.
Prostor kolem sebe.
A hlavně – nepřebírat automaticky pocity druhého.
Jeho nuda nemusí být moje nuda.
Jeho nepořádek nemusí být okamžitě moje vnitřní katastrofa. 😁
Nádech. Výdech. Přítomnost.
Někdy to funguje.
Někdy méně.
I to je cesta.
A pak jsou chvíle, kdy opravdu dokážu pustit všechno.
Třeba jedno ráno.
Dovolila jsem si odejít sama k moři. Nejprve jsem si zacvičila Taichi čchi kung a potom jsem šla plavat.
Byl opar. Klidná hladina. Jeden rybář.
A já.
Cikády. Chechot racků. Šumění moře.
Nic jsem nemusela.
Jen jsem byla.
Plavala jsem, nechala se nést vodou a cítila, jak ze mě všechno postupně odchází.
Moře je pro mě zvláštní druh očisty. Miluji jeho sílu. Miluji, když ležím na vodě, nechám se houpat vlnami a nemusím nic dělat.
Jsem vodní živel.
A voda u domu mi prostě chybí.
Je v ní něco, co se mnou hluboce souzní. Vnímám její sílu stejně jako sílu uvnitř sebe.
Se vzduchem bych to asi tak necítila... Možná kdybych byla pták. 😁🤷♀️
Na dovolené jsme poznávali i ostrov. Nečujam, Maslinicu, různé zátoky, nové pláže. Koupání, výlety, zmrzlina, lodě…
Překvapila mě pestrost míst, možnosti koupání, čistota, klid i množství lodní dopravy.
A také příroda.
Šolta mě překvapila svou rozmanitostí a zelení i v tomto vyprahlém letním období. Je úplně jiná než severní Itálie, kam jsme s dětmi jezdívali dříve.
Samozřejmě to nebyla dovolená typu all inclusive. 😁
Protože čtyři chlapi ve vývinu mají přece pořád hlad..
„Kdy už půjdeme na jídlo?“
„Co bude dneska k jídlu?“
„Kdy půjdeme na pizzu?“
„Můžu si udělat popcorn?“
Popcorn je mimochodem velký dovolenkový bonus. Doma totiž mikrovlnku nemáme, takže si ho vozíme s sebou a tady si ho užíváme naplno. 😁
A přestože většinu organizace rodiny pořád nesu na svých bedrech, nejsem na to sama.
Můj muž je vůči mně všímavý. Ví, kdy už potřebuji chvíli sama pro sebe, a věnuje se dětem.
A když nic nemusíme, když na chvíli zmizí všechny běžné povinnosti, dokážu ho zase mnohem víc vnímat.
Nejen jako tátu našich dětí a člověka, se kterým řešíme provoz domácnosti.
Ale jako muže.
A v těch chvílích si znovu uvědomuji, jak moc se máme rádi. Jakou sílu naše rodina má. Jak jsou děti samostatné. A jak krásné je být spolu, když nemusíme nic.
Pak přišel poslední den.
Loučení s mořem. Pizza k narozeninám našich dvojčat. Dárky počkají doma. Trochu uklidit večer, ráno dokončit… samozřejmě hlavně já, protože výstup z úklidu je nakonec stejně na mě. 😂
Všichni ale makali a s humornými poznámkami jsme nakonec usedli na trajekt.
Ještě poslední pohledy na moře a pobřeží.
Ve Splitu nakoupit jídlo na cestu, natankovat, najíst se…
A od třinácti hodin už jen monotónně jedeme po rušné dálnici domů.
A samozřejmě ani cesta zpět se neobešla bez několika lekcí. 😁
Sedím vzadu v multivanu a v tunelu při zpomalování slyším podivný zvuk.
Takové… bouchání do plechu.
Hrklo ve mně.
Co to je? Je to od nás?
Auta kolem nás se rozjedou, my zrychlíme a zvuk zmizí.
Tak dobrý.
Jenže při každém dalším zpomalení ho zase slyším.
Manžel vpředu nic. Kluci nic.
Já ano.
Čím pomaleji jedeme, tím víc ho slyším. A samozřejmě se mi v hlavě začínají rozjíždět ty nejhorší scénáře.
Co když někde zůstaneme viset? Co když se něco rozsype? Co když…
Když jsme pak zastavili na odpočívadle a jeli opravdu pomalu, dokonce i couvali, už jsem manžela přesvědčila, že se prostě musí pod auto podívat.
Nejdřív zezadu nic.
Pak popošel z boku.
Chvíle ticha.
„No jo… loupe se nám výfuk.“
😂
Jedna vrstva výfuku se prostě odhodlala k samostatnému životu a visela dolů tak, že při pomalé jízdě bouchala o asfalt.
Takže žádná katastrofa. Jen výfuk.
A syn měl samozřejmě poslední slovo:
„Mami, ty by sis taky měla pořídit sluchátka, abys pořád nic neslyšela.“
🙈😂
Čtyři puberťáci. Čtyři klapky na uších.
A jedna máma, která slyší i to, co ostatní slyšet nepotřebují.
A aby toho nebylo málo, řídím a projíždím mýtnou branou a lup – silniční kontrola.
"Prosím řidičák, doklady od auta. V pořádku"
Ukažte mi reflexní vesty a trojúhelník.
Já úplně v klidu. Ale vnitřně přemýšlím, kde to může být? 🤔
Doklady ukážu, vesty mi zezadu podá manžel. Všechno na první dobrou v pořádku.
„Tak vám věřím, že i trojúhelník máte.“ slitoval se policista, když viděl manžela, jak pracně vytahuje všechna zavazadla z velkého kufru. „Můžete jet dál.“
A bylo.
Zbytek cesty si ze mě samozřejmě všichni utahovali, že vlastně vůbec nevím, co kde v autě máme. 🙈
A já si říkám…
Možná je to další důkaz, že nemusím mít všechno pod kontrolou.
Někdy stačí vědět, kdo ví, kde co je. 😂
A tak jsme se kolem druhé ráno opravdu vrátili domů.
Všichni živí. 😁
Kufry vyložené, děti rozpuštěné do postelí a já konečně taky.
Ráno už na mě čekala naše zahrada. A s ní sklizeň, kterou bude potřeba zpracovat, běžné povinnosti a všechno, co jsme na deset dní nechali doma.
A přesto jsem si přivezla něco, co se vybalit nedá.
Pořád v sobě cítím moře.
Jeho pohyb. Sílu. Klidnou hladinu. Slanou vodu na těle. Pocit, když se nechám nést a na chvíli nemusím vůbec nic.
Ten pocit nicnedělání.
To zvláštní propojení s vodou, které je pro mě tak silné.
Jsem vodní živel. 🌊
A možná právě proto mi moře připomíná i něco uvnitř mě samotné – že síla nemusí být v neustálém výkonu. Že někdy je síla právě v tom nechat se nést.
Doma už zase běží život.
A vlastně se na něj těším.
Na nedělní lekce čchi kung. Na další studium a osobní rozvoj, tentokrát zaměřený na vnitřní sílu. Na masáže. Na lidi, kteří ke mně přicházejí. A také na listopadový víkend pro ženy.
Pořád se něco děje.
Naše cesta se vine nahoru, dolů, doprava, doleva.
Někdy máme pocit, že přesně víme, kam jdeme.
Jindy jen doufáme, že máme správně sbalený trojúhelník. 😂
A možná právě o tom je moje cesta čchi kung.
Ne o dokonalém klidu.
Ne o tom, že mě už nikdy nerozhodí čtyři puberťáci, jejich nepořádek nebo věta „no, však dobrý“. 😂
Ale o tom, že si toho všimnu.
Nadechnu se.
Vrátím se k sobě.
A pokračuju.
Protože všechno je tak, jak má být.
A někde hluboko ve mně pořád zůstává Šolta.
Moře.
Dech.
Klid.
A ten pocit, že na chvíli nemusím nic.
Děkuju za těch deset dní. ❤️🌊
A určitě jsme tu nebyli naposledy.
