20/05/2026
Dnes jsem absolvovala poporodní návštěvu v rámci péče porodnice.
Když jsem přijela, byla ráda, že mě vidí… až měla slzy v očích a řekla: „Konečně jste tady…“
Viděla jsem na ní, že se cítí osamělá a smutná. Povídaly jsme si o tom, že poporodní období je pro ni velmi náročné. Manžel už chodí do práce a svou otcovskou dovolenou trávil především prací kolem rozestavěného domu. Rodina bydlí daleko a kolem sebe má jen pár kamarádek a sestru, ale všechny mají malé děti a „samy mají co dělat“.
Pak jsme se dostaly k samotnému kojení.
Holčičce jsou čtyři týdny a nyní je dokrmována mateřským mlékem, které si maminka odsává. Před časem totiž u pediatra neměla optimální váhové přírůstky. Paní mi vyprávěla, že jí pediatrička řekla, aby miminko nakojila v čekárně a poté ho zváží.
„Takže jsem měla nakojit v té studené čekárně, jenže já to vsedě neumím… malá skoro nic nevypila a od té doby dokrmujeme.“
Co jsem viděla já?
Miminko má o kojení velký zájem, ale u prsu je chvílemi nespokojené. Mléko mu odtéká z koutků úst a ze začátku kojení se často zakuckává kvůli silnému spouštěcímu reflexu, kdy se mléko rozběhne velmi prudce. Po ustálení toku jsem stále pozorovala mělké přisátí a občasné vytékání mléka z koutků úst.
Uzdička se zdá být v pořádku a domnívám se, že příčina může souviset se zavedeným dokrmováním lahvičkou a občasným podáváním šidítka.
Kojily jsme dlouho a miminko se dostatečně napilo, i přes časté odpojování od prsu.
Klientka má ale pochybnosti, zda je její dcera skutečně dostatečně nakrmená. Vyhovuje jí, že si mléko odsaje a přesně ví, kolik miminko vypilo. Má to pod kontrolou.
Po zkušenosti u pediatra v ní zůstal pocit, že něco dělala špatně. Že svou dceru dostatečně nekrmila. A nyní v ní převládá hlavně strach, aby malá dobře prospívala.
Klientka už je demotivovaná snažit se o výhradní kojení. Když jsem jí doporučila častější přikládání k prsu a omezení lahvičky i šidítka, řekla mi, že si není jistá, jestli to chce. Vyhovuje jí, že může dát lahvičku i manžel a ona si může odpočinout a mít chvíli pro sebe a na kojení už asi "nemá nervy"...
Ano… kojení je časově náročné. Někdy chvíli trvá, než si vše sedne. A není to vždy ta snadnější a pohodlnější cesta.
Málo ale mluvíme o tom, co je normální.
Že je normální, když se miminko chce kojit i po hodině.
Že je normální, že si žena někdy není jistá.
Že je normální být unavená a mít pochybnosti.
A pokud o tom mluvíme málo, vyvoláváme v ženách ještě větší nejistotu.
Rozhodnutí je teď na klientce.
Ujistila jsem ji, že chápu, jak náročné to pro ni je. A že ať se rozhodne jakkoli, je skvělá máma.
