05/09/2026
DIVERZITA NENÍ HODNOTOU SAMA O SOBĚ
Jedním z velkých omylů současného woke liberalismu je podle mě představa, že diverzita je hodnotou sama o sobě. Není. Diverzita může být pro společnost obrovským bohatstvím, ale pouze tehdy, když existuje něco společného, vůči čemu se jednotlivé odlišnosti vztahují.
Orchestr potřebuje různé nástroje, ale jednu skladbu. Sportovní tým potřebuje rozdílné hráče, ale společná pravidla a společný cíl. Posádka lodi může být složena z lidí různých národností, jazyků a povah, ale loď musí plout jedním směrem. Čím větší odlišnost má nějaký celek unést, tím pevnější musí být to, co jeho jednotlivé části spojuje.
OD TOLERANCE K OSLAVĚ ODLIŠNOSTI
Právě tady se podle mě v posledních desetiletích něco zásadního změnilo. Oprávněná snaha přestat diskriminovat lidi, kteří se nějakým způsobem odlišují od většiny, se postupně posunula mnohem dál.
Nejdříve šlo o jednoduchý a správný princip: člověk má právo žít jinak a nemá být kvůli své odlišnosti zbaven základních práv nebo lidské důstojnosti. Potom ale přestal stačit požadavek, aby byla odlišnost tolerována. Začala být veřejně potvrzována, zvýrazňována a nakonec oslavována.
A právě v tom vidím problém.
Ne každá odlišnost je dobrá jen proto, že je odlišná. Z práva něco dělat ještě nevyplývá, že je to zdravé, žádoucí nebo že z toho máme vytvářet společenský ideál. Svobodná společnost musí být schopna unést široké spektrum způsobů života, názorů, identit a výstředností. Nemusí ale všechno, co toleruje, zároveň oslavovat. A už vůbec nemusí každou odlišnost přesouvat do samotného středu své kultury.
KARNEVAL NENÍ CHRÁM
Každá kultura měla vždy svůj střed a svůj okraj. Existovalo něco, co společnost považovala za společné, závazné a hodné předávání dalším generacím. A zároveň existoval prostor pro rebela, provokatéra, výjimku, šaška nebo to, co Jung spojoval s archetypem trickstera.
Tradiční kultura chaos pouze nepotlačovala. Dokázala mu dát místo a určitou formu. Karneval dovoloval svět na chvíli převrátit. Žebrák se mohl stát králem, blázen biskupem, pravidla byla na chvíli narušena a společnost se sama sobě vysmála. Jenže karneval fungoval právě proto, že nebyl každodenním stavem společnosti.
Šašek má důležitou funkci. Může krále zesměšnit, ukázat jeho slabost a říct to, co ostatní říct nesmějí. Ale šašek není král.
Problém vzniká ve chvíli, kdy se princip okraje stane principem středu. Když se z překračování hranic stane samo o sobě ctnost. Když se z výjimky začne vytvářet norma. Když společnost přestane rozlišovat mezi právem na odlišnost a požadavkem, aby byla každá odlišnost veřejně potvrzována jako něco pozitivního.
V tom podle mě woke liberalismus překročil důležitou hranici. Z ochrany odlišnosti se postupně stal kult odlišnosti.
SPOLEČNOST BEZ SPOLEČNÉHO JAZYKA
Výsledkem nemusí být větší tolerance. Může vzniknout přesný opak. Čím více zdůrazňujeme, čím se od sebe jednotlivé skupiny liší, a čím méně dokážeme pojmenovat, co máme společného, tím obtížněji spolu nakonec dokážeme vůbec mluvit.
Rasová identita, sexuální identita, genderová identita, náboženská identita, kulturní identita, politická identita. Člověk je stále přesněji zařazován podle toho, čím se od ostatních liší, ale stále méně je zřejmé, k jakému většímu celku vlastně patří.
Totéž vidíme na sociálních sítích. Nikdy v dějinách jsme neměli přístup k takovému množství odlišných názorů. Výsledkem však není jeden velký a pestrý rozhovor. Vznikají oddělené informační světy, ve kterých se lidé stále častěji setkávají především s těmi, kdo už jejich vlastní pohled sdílejí.
Samotné množství hlasů totiž rozhovor nevytváří. Rozhovor potřebuje také společný jazyk a společný prostor, ve kterém může spor vůbec dávat smysl.
PSYCHIKA FUNGUJE PODOBNĚ
Právě tady mi připadá zajímavá paralela s Jungovou psychologií. Jung velmi dobře věděl, že člověk není jedna jednoduchá a jednotná osobnost. Jsme plní protikladů, komplexů, nevědomých tendencí, pudů, přání a částí sebe sama, které jsme během života odmítli nebo vytěsnili.
Práce se stínem proto skutečně znamená objevovat vlastní vnitřní diverzitu. Cílem ale není dát každému vnitřnímu hlasu stejnou moc. Není jím ani prohlásit každou touhu, každý impuls nebo každou část své psychiky za stejně hodnotnou.
To by nebyla celistvost. Byla by to fragmentace.
Individuace znamená něco jiného. Člověk dokáže postupně pojmout stále větší množství vlastních protikladů, aniž přitom ztratí střed. Mnohost se musí kolem něčeho uspořádat.
Kdo v sobě zruší střed ve prospěch mnoha hlasů, není svobodnější. Jen hůř slyší sám sebe.
A společnost podle mě může podléhat velmi podobnému mechanismu.
KDYŽ SE PROTIKLAD VRÁTÍ
Je tu ještě jeden psychologický důsledek, který považuji za mnohem závažnější než samotné kulturní výstřednosti. Jung používal Hérakleitův pojem enantiodromie pro pohyb do opačného extrému. Když se vědomý postoj příliš dlouho a příliš jednostranně pohybuje jedním směrem, potlačený protiklad postupně získává energii a nakonec se vrací.
Společnost, která začne považovat hranice za něco podezřelého, vytváří hlad po hranicích. Společnost, která oslabuje společnou identitu, vytváří hlad po identitě. Společnost, která v každé autoritě vidí především nástroj útlaku, vytváří hlad po silné autoritě.
A společnost, která začne požadovat oslavu stále většího množství odlišností, může nakonec vytvořit odpor nejen vůči jejich oslavě, ale vůči samotné odlišnosti.
To je podle mě jeden z nejvážnějších důsledků woke liberalismu. Ne že by otevřel společnost lidem, kteří dříve stáli zbytečně na jejím okraji. To bylo v mnoha případech správné. Selhání nastalo ve chvíli, kdy přestal rozlišovat mezi tolerancí a oslavou, mezi právem na odlišnost a povinností tuto odlišnost potvrzovat, mezi výjimkou a normou.
DIVERZITA POTŘEBUJE SPOLEČNÝ STŘED
Zdravá společnost nepotřebuje, aby byli všichni stejní. Právě naopak. Musí být schopna unést velké množství rozdílů, odlišností a způsobů života. A právě proto potřebuje také něco, co její členové sdílejí: společný jazyk, základní pravidla, hranice a představu o tom, co je hodné ochrany a předávání dál.
Čím větší diverzitu chceme skutečně unést, tím důležitější je společný střed.
Protože diverzita může být bohatstvím celku. Nemůže ale celek nahradit.
