08/06/2026
ŠLA NANYNKA DO ZELÍ, aneb PETR KONEČNÝ zahradníkem
kritika ideologického znásilnění literatury a tradice
Petr Konečný je feminista a plní sociální sítě články o tom, jak jsou ženy utlačované, znásilňované a jaké jsou oběti systematického ponižování a útlaku patriarchální, toxicky maskulinní společností i jednotlivými muži. Má desítky tisíc sledujících, a dokáže tak na sítích manipulativními příspěvky přitáhnout a ovlivnit velké množství lidí.
Před nedávnem si vzal na paškál i lidovou dětskou říkanku „Šla Nanynka do zelí" a ideologicky ji rozebral jako násilí na ženách páchané muži. Proč je to špatně a jakým způsobem to manipuluje, popisuji níže. A protože se zabývám i mytologií, do níž patří i lidové písně, pohádky a jiné archetypální obrazy, dovolím si předložit i svůj vlastní pohled na tuto písničku.
JAK LIDOVOU PÍSNIČKU ČTE KONEČNÝ IDEOLOGICKY
Konečného výklad postupuje takto: Nanynka je žena, která se sama vydala mimo domov a stala se tam obětí, slovní spojení „přišel za ní" znamená pronásledování, „rozšlapal košíček" je ponižující mocenské gesto, trojí oslovení „ty, ty, ty" je identifikace pachatele, odchod na vojnu je úniková strategie viníka a závěrečná sloka dokládá, že obec pachatele kryje a oběť umlčuje. Vystupuje s nárokem, že odhalil skrytý význam, který dosavadní recepce přehlížela.
CHYBA HNED V ZÁKLADU
Poctivá kritika musí začít u toho, co Konečný vystihuje správně. Píseň skutečně zachycuje selhání ve vztahu mezi mužem a ženou a jeho neblahé následky. Tím ovšem výčet správného končí, protože už samo Konečného základní rámování je mylné. Vykládá odchod na vojnu jako pohodlnou únikovou strategii, jako by si muž vybíral snadnější cestu. Tak tomu v devatenáctém století nebylo. Vojenská služba znamenala mnohaletý odchod do cizího, tvrdého a nezřídka smrtícího prostředí, z nějž se řada mužů nevrátila. Žádný muž si rodinu, ženu a dítě nevyměňuje za vojnu proto, že je to výhra. Konečný proto nepopisuje výhodu muže nad ženou, nýbrž tragédii, v níž obě strany ztrácejí. To, co podává jako mocenskou převahu, je ve skutečnosti útěk před životem do prostředí, kde se umírá. Už zde se ukazuje, že jeho výklad nečte text, nýbrž do něj promítá předem hotové schéma oběti a viníka.
VĚTŠÍ PROBLÉM ZA JEDNOU PÍSNIČKOU
A právě to schéma je jádrem celého problému, který sahá daleko za jednu písničku. Jednostranný ideologický výklad nepotřebuje rozumět. Potřebuje rozdělovat. Vezme jakýkoli materiál, od lidové říkanky po dějiny, a rozseká ho na tábor obětí a tábor viníků. Jedné skupině přitom potvrdí, co už věří, a její křivdu vyhrotí do nesmiřitelnosti. Druhá skupina, takto označená za pachatele, se přirozeně začne bránit, a tím se příkop mezi nimi prohloubí. Výsledkem není porozumění, smíření ani lepší soužití mužů a žen, nýbrž větší nepřátelství na obou stranách. Společnost, která se měla scelit, se dál trhá.
Tato dynamika není vedlejším účinkem, ale samotným cílem. Celé odvětví postavené na řeči o obětech a pachatelích má totiž vestavěný zájem na tom, aby obětí i pachatelů neubývalo, nýbrž přibývalo. Z konfliktu čerpá smysl, pozornost i prostředky. Smířený, dospělý vztah mezi mužem a ženou je pro něj problém, protože nepotřebuje zachránce. Proto se konflikt nehledá tam, kde skutečně je, nýbrž vyrábí i tam, kde není, třeba v dětské písničce o tom, jak Nanynka šla do zelí.
JAK MANIPULACE FUNGUJE KROK ZA KROKEM
Problém nespočívá v tom, co tato interpretace nahlíží, ale ve způsobu, jakým postupuje. Vychází z předem hotového rámce, v němž je žena obětí a muž predátorem, a poté prochází text sloku po sloce tak, aby každý prvek tento rámec potvrdil. Jde o konfirmační zkreslení povýšené na metodu.
Předložková vazba „za ní" neznamená ve starší lidové češtině pronásledování. Spojení „přišel za ní" označuje běžně to, že někdo druhého navštívil, přišel k němu. Vykládat je jako pronásledování znamená vnášet do textu moderní pojem, který v něm není obsažen. Obdobně se žertovný refrén „ty, ty, ty" mění ve forenzní gesto, ačkoli celá tradice písně je laděna lehce, posměšně a hravě a po staletí slouží jako píseň zpívaná dětem. Výklad, který z ní činí záznam násilného činu, je v rozporu s tóninou textu i s jeho funkcí.
Nejzávažnější je redukce, k níž tento výklad vede. Jediná z možných významových rovin, totiž rovina sociální, se prohlašuje za jedině platnou a ostatní se potlačují. Dvojznačnost, obojakost dívčí role, hravost i erotický podtext musí ustoupit, aby zbyla nehlasná oběť. Lidová píseň o svádění přitom dívku zpravidla nestaví do role pasivního objektu, nýbrž do role účastnice situace, jejíž společenská problematičnost spočívá právě v tom, že na ní mají podíl obě strany.
Tím se z vrstevnatého žertovného textu stává jednoznačné svědectví o zločinu. Existuje totiž zásadní rozdíl mezi tím, když symbol rozšiřujeme a ukazujeme šíři jeho významů v dané tradici, a tím, když mu podložíme jediný příběh a jeho významové pole uzavřeme. Konečný symbol neotevírá, nýbrž si píseň přivlastňuje, aby potvrdil tezi, s níž k textu přistoupil dříve, než jej otevřel.
CO V PÍSNI VIDÍ HLUBINNÁ PSYCHOLOGIE
Hodnotu takových textů objasňuje právě analytická psychologie. Pohádky, říkanky a lidové písně představují nejjednodušší podobu mytického vyprávění. Jung a Marie-Louise von Franz opakovaně poukazují na to, že právě pro svou jednoduchost jsou nejčistším výrazem dějů kolektivního nevědomí, neboť obsahují méně individuálního a kulturního nánosu a bezprostředněji zrcadlí základní vzorce a archetypy lidské psyché. Lidová píseň nepopisuje událost mezi dvěma konkrétními lidmi, nýbrž zobrazuje stav duše.
Odtud plyne první a zásadní odlišnost od ideologického výkladu. Nanynka a Pepíček nejsou dvě osoby, nýbrž dva principy v jedné psyché.
NANYNKA, ZELÍ A KOŠÍČEK
Píseň otevírá obraz dívky, která jde do zelné zahrady trhat lupení a sbírat je do košíčku. Sběr plodin a sepětí se zemí jsou klasickým projevem archetypu Matky a ženského principu, jejž Jung označuje pojmem Eros, tedy principu vztahu, péče a citu. Mimořádný význam má košíček. Von Franz ve svých výkladech pohádek upozorňuje, že nádoby, košíky a hrnce jsou bytostně ženskými symboly, neboť představují schopnost psyché něco pojmout, udržet a ochránit, ať už jde o hodnoty, city, nebo o samotnou ženskost. Nanynka tedy naplňuje svou ženskou nádobu, což je obraz souladného vztahu k nevědomí a k instinktům.
PEPÍČEK A ROZŠLAPANÝ KOŠÍČEK
Do tohoto souladného výjevu vstupuje Pepíček a košíček rozšlape. Psychologicky jde o vpád neovladatelného nevědomí, jež rozbíjí to, co ženský princip pozvolna vytvořil. Vnímáme-li píseň jako obraz ženské duše, je Pepíček negativním animem, vnitřní mužskou složkou, jejíž výbuch ničí pocitovou nádobu a odcizuje ženu její vlastní ženskosti. Vnímáme-li ji jako dynamiku muže, pošlapává jeho ego či stín jeho vlastní animu, tedy citlivost a schopnost vztahu.
Ve vztahové rovině dvou osob výjev znázorňuje to, co Jung popisuje na setkání muže a ženy ovládaných svými nevědomými složkami. Animus ženy a anima muže nestojí proti sobě jako dva soupeři, neboť každá z nich náleží jiné osobě. Vzniká mezi nimi spíše neviditelný dialog projekcí: muž promítá na ženu svou animu, žena na muže svůj animus, a místo aby se setkali dva lidé, střetnou se dvě nevědomé představy. Jsou-li tyto složky nevyzrálé, nevzniká vztah, nýbrž začarovaný kruh afektů, podrážděnosti a vzájemného nepochopení, který Jung popisuje jako typické zamotání animy a anima. Destrukce v písni je obrazem právě takového střetu, v němž ani jedna strana nevidí druhého člověka, nýbrž jen vlastní promítnutý protějšek.
Rozdíl oproti tezi „pachatel zničil oběť" je podstatný. Nejde o čin mezi dvěma lidmi ve vnějším světě, nýbrž o děj uvnitř jedné duše, která ztrácí svou původní celistvost.
ODMÍTNUTÍ ODPOVĚDNOSTI
Nanynka žádá nápravu, tedy aby mužský princip převzal odpovědnost za způsobenou destrukci a obnovil rovnováhu. Pepíček odmítá „platit", což v psychologickém smyslu znamená, že odmítá vědomou práci na sobě, odmítá integraci stínu a zdráhá se nést následky vlastního jednání. Jung připomíná, že před tím, co je nepříjemné, obtížné a nebezpečné, a sebepoznání i přijetí stínu mezi takové úkoly patří, má člověk sklon vyhýbat se velikým obloukem. Mužský princip zde volí úplné odloučení namísto vstupu do zralého vztahu, ať už vnějšího se skutečnou ženou, nebo vnitřního s vlastní duší.
ÚTĚK NA VOJNU A VZDOR VŮČI RODIČŮM
Místo nápravy volí Pepíček vojnu, tedy kolektivní, rigidní a agresivní mužský svět, v němž vojna nahrazuje individuální osobnost identitou stáda. Není to volba pohodlná, nýbrž zoufalá. Vojna v dané době znamenala odchod na dlouhá léta a reálnou možnost smrti, a právě to je psychologicky výmluvné. Nezralé ego raději riskuje vlastní život v cizí válce, než aby uneslo tíhu vztahu, přiznalo chybu a dostálo závazku. Volí smrt v uniformě před zráním v osobním životě.
Motiv „na truc rodičům" tuto volbu dokresluje a odpovídá typu, jejž analytická psychologie označuje jako puer aeternus, věčný chlapec, jenž odmítá skutečně dospět. Jeho čin není projevem síly, nýbrž dětské vzpoury. Nauka o komplexech přitom odhaluje past, do níž upadl. Vzdor, v němž člověk činí vše opačně „na truc", zůstává formou závislosti, protože i negace je trvale určována tím, proti čemu se vymezuje. Pepíček zůstává sevřen rodičovským komplexem a jediným způsobem, jímž řeší své selhání ve vztahu, je útěk do uniformity, byť za cenu vlastní zkázy.
PROČ JE TENTO POHLED PŘESVĚDČIVĚJŠÍ
Hlubinná psychologie a alchymistická symbolika hledají v pohádkách a snech coniunctio oppositorum, posvátné sjednocení protikladů, sňatek Krále a Královny, spojení vědomí a nevědomí. Tato píseň naproti tomu zachycuje scénář opačný, totiž patologický. Ukazuje, co nastává, je-li mužský princip natolik ovládnut stínem a dětským vzdorem, že neunese tíhu citového vztahu. Namísto aby zralé vědomí vstoupilo do dialogu s city a s duší, agresivně je potlačuje. Pocit viny a povinnost nápravy neústí v mravní sebereflexi, nýbrž v útěk. Pepíček se zříká vlastní osobnosti i možnosti vztahu a skrývá se za personu vojáka, čímž svůj nevyřešený spor se stínem a s ženským principem přenáší do vnější agresivity.
JÁDRO ROZDÍLU MEZI OBĚMA POHLEDY
Ideologický výklad klade otázku, kdo nese vinu, kdežto hlubinná psychologie se táže, čím je daný děj přítomen v nás. První hledá viníka ve vnějším světě, druhé hledá proces uvnitř duše. Právě v tomto bodě je ideologický výklad nejslabší, a to nezávisle na svém politickém zabarvení. Tím, že obě postavy pojímá jako reálné odlišné osoby, oběť a pachatele ve vnějším světě, vytěsňuje ven to, co je svou povahou vnitřní. Konflikt mezi protiklady uvnitř jedné psyché promítá navenek jako spor dobrého a zlého člověka. Jde o učebnicový příklad projekce, při níž jedinec nedokáže rozpoznat narušující a nepřijatelnou složku jako součást sebe sama a spatřuje ji v druhém. Výklad, jehož deklarovaným cílem je odhalit mocenský vztah, je tak sám dokladem základní obranné operace psychiky. Hledání viníka je vždy snazší než otázka, co daná figura znamená ve mně.
Von Franz tento mechanismus pojmenovává přímo. Sklon vykládat pohádkový materiál jako záznam skutečné události a pátrat v něm po konkrétním pachateli je sám o sobě psychologicky výmluvný, neboť představuje způsob, jak se vyhnout jediné otázce, která má v práci s takovým materiálem smysl.
PROČ PÍSEŇ ZPÍVÁME S ÚSMĚVEM
Zbývá skutečnost, kterou ideologický výklad nedokáže vysvětlit. Otázka, proč se píseň po generace zpívá dětem s lehkostí a hravostí, dostává v jeho rámci odpověď, že tím společnost zlehčuje násilí. Pravděpodobnější vysvětlení je opačné. Lehkost, s níž se píseň podává, odpovídá tomu, že na hluboké úrovni rozpoznáváme její téma, totiž dospívání, nikoli zločin. Pachatel i oběť jsou touž duší ve dvou fázích jediné proměny a hledání viníka je proto bezpředmětné. Lidová tradice zachytila tento poznatek s přesností, které přístup redukující veškeré dění na osu moci a oběti nemůže dostát.
Pokud vás zajímá mytologie a psychologický výklad mýtů, pohádek a příběhu, tak se podívejte na úvodní stránku tématu: https://www.paulus.yoga/mytologie
