12/04/2026
Matka a dcera ❤️
Jako dva kmeny stromu, co vyrostly z jednoho kořene, se do sebe zaplétáme a znovu se od sebe odkláníme, abychom obě zahlédly slunce.
Rosteme spolu v tichém tanci času. Ty se učíš světu, já se skrze tebe učím znovu vidět barvy, které jsem dávno zapomněla. Jsi mým nejčistším zrcadlem, a právě proto je pohled do něj někdy tak palčivý. V tvých gestech, v tvém tvrdohlavém pohledu nebo v náhlém výbuchu hněvu vidím části sebe, které se snažím před světem skrývat. Jsou to ty stíny, co na sobě nemám ráda – a teď je vidím u tebe, nezkrocené a živé.
Někdy se v noci ptám tmy, jestli jsem dost. Jestli ta láska, kterou ti dávám, stačí na to, aby zakryla mé chyby, mou únavu a moje vlastní nejistoty. Pochybnosti jsou mým stínem – šeptají mi, že jsem tě měla vést jinudy, že jsem měla víc mlčet nebo víc mluvit.
Ale pak tě vidím, jak se nadechuješ k vlastnímu životu, jak se formuješ v silnou bytost právě i díky těm mým trhlinám. Učíme se jedna od druhé: já od tebe odvaze být nedokonalá, ty ode mě síle zůstat. Jsme sochařky, které se navzájem tesají do podoby žen, a i když nástroje někdy zraní, výsledek je společné dílo, kterému se říká život.
Za foto děkujeme
