http://www.sebevedomarodina.cz/

Sebevedomarodina.cz, Brusperk (2026)

13/04/2026

Na životě je krásné to, že se vše velké děje jen tak.
My jen říkáme ano nebo ne, nebo ne teď, ještě ne…

Nakonec nás doběhne, co má. I to, co jsme nechtěli a neplánovali…

Já vím, že to je úplný opak toho, co furt čtete od moderních mudrců, kteří vám na svém webináři prodají i staré boty po babičce, abyste v její moudrosti mohli pokračovat na své cestě a nedělali už žádné chyby, které vám brání v hojnosti.

Jenže právě ty chyby jsou přeci to nejcennější, co se nám může přihodit. Chyby si totiž z nějakého důvodu na té životní túře neseme v batohu jako toaletní papír a když jde do „tuhého“, náramně se nám hodí. Docela více než babiččiny staré boty, ze kterých smrdí transgenerační trauma jako h***o.

Transformovat starou moudrost je důležité, ale nepostavíme na ní životní itinerář, narozdíl od chyb, které jsme už udělali a ty nás proměnily.

Můžeme se za ně třeba i stydět, protože i tohle je emoce, se kterou bychom se měli naučit žít a furt si to minulé nezazlívat a vydýchnout to s omluvou.

Autentický proces transformace, který si vyžereš až do dna a on se do tebe propíše, je vlastně stejně skvělá věc jako prohlédnutí z dogmatické adorace nějakého gurua nebo z přesvědčení o vlastní pravdě.

Je to osvobozující zjištění, že? I to, že se tomu nešlo vyhnout…

Rozhodujeme se, kudy se vydáme, kdy a s kým a jestli vůbec, ale kam až dojdeme? Nebo, co se nám nahodile přihodí!?

To už v naší moci není.

Seberozvoj není výsada oduševnělých, je výsadou všech. Je to jediná možnost, jak porodit těhotné chvíle a vychovat si z nich zkušenosti, ze kterých naše duše roste a baví ji žít.

A navzdory našemu stárnoucímu tělu, může právě duše zůstat věčně mladá. A potom má šanci kdykoliv rozumět měnícím se generacím, i sobě v měnícím se těle, a cítit hojnost života.

08/04/2026

Už už jsem skoro napsala:

“Kéž by byl život tak jednoduchý.“

Tak jako to na vás kouká z nastajlované fotky ve storíčku, kterou jsem chtěla zrovna zveřejnit.

A pak mi došlo:

„Kéž by ne!“

Vzpomněla jsem si, jak mi Martin dneska nad ránem špitl do ucha, když nás probudil kocour, který si na jídelním stole houpal s kraslicemi pověšenými na větvičkách zlatého deště. Ale jen proto, že mě chtěl vzbudit, abych ho pustila ven. Kdo zná kočky, ví…

„Mám s tebou moc krásný život…“

Zářil silně měsíc, který by už za hodinu vystřídalo ranní štěbetání ptáků. Ale bez něj by se ta chvíle nerozsvítila stejně kýčovitě jako ty fotky na sítích, které nic neříkají o okamžicích, jež předcházely tomu jedinému zvěčněnému, a ve kterých to vždycky lehké nebylo.

Život není a nemá být jednoduchý. A když nám to konečně dojde, spadne nám kámen ze srdce, stejně jako touha po udržitelném balancu, který však může být jen okamžikem.

Přitáhl si mě a obejmul, pak usnul, ale já už měla v hlavě útržky z našich společných let a nemohla usnout.
Intimní bezpečí v náručí mého muže mě zavedlo zpátky.

Tolikrát jsme se během života oba změnili a proměnili, že už bych jen těžko dokázala cítit samu sebe před 25 lety. Tu, která měla vizi, že s tímhle jediným člověkem, a s nikým jiným, nechce žít.
I když jí bylo teprve dvacet a nikdo by v ní tu zralost nehledal.

A najednou tady dneska nad ránem ta holka stojí . A já ji do té dávné minulosti poslala zprávu, že to bude stát za to.

17/03/2026

K porodům doprovázím už přes deset let. Neplánovala jsem to, stejně jako se zamilovat do svého muže, mít 6 dětí a psy postupně vyměnit za kočky.

Neplánovala jsem být vegetarián ani potkat na své cestě ženskou bylinnou napářku a založit si firmu, která tuto metodu profesionalizuje. Neplánovala jsem změnit své povolání z právníka na mámu a dulu.

Po skončení vysoké jsem se už nikdy nechtěla nic učit, no učím se stále. A taky učím druhé.

Neplánovala jsem stát se bylinářkou nebo fytoterapeutkou a tou se pomalu již několik let stávám studiem i zkušenostmi, ale nečekejte u mě rychlý vzestup, já si vždycky všechno peču pro sebe několik let, než se tím nazvu… jinak by se tomu říkalo plán, a ten já věřte nevěřte nemám…

PS: Už lezou mladé kopřivy, je v nich síla jara. Mají spoustu účinků, ale já teď po nich chci hlavně osvěžit, omladit, trochu toho detoxu a dostat do sebe něco málo železa v přirozené formě. Jo a vlasy bych chtěla ještě delší!

Co vy? Jaký máte záměr s kopřivou!
A neříkejte, že to nezkusíte!

PS: A nepijte ji vkuse! Není to maliník! 🤭

15/03/2026

Chystám si nedělní snídani a pozoruji přitom, jak mi sluneční paprsky brzkého jara svítí na ruce a do misky, do které mi rozum zavelel vysypat cottage sýr kvůli bílkovinám, které už bych si vzhledem k věku ehm…, ale taky díky pravidelnému běhu měla více pohlídat, stejně jako tuky, které mi obalují břicho a pas. Říká se, že je to jedno ze znamení menopauzy. Ne u mě. Mám je tam od prvního porodu, a to už bude 18 let. Je to moje citlivá zóna, která hubne jako poslední a s dalšími a dalšími dětmi (ježíš, to zní jako bych rodila armádu) si v sobě našla zalíbení a já se naučila se tím netrápit.

Předtím mě to trápilo. Hlavně, když se mě někdo netaktně zeptal, jestli nejsem zase těhotná, protože u mě jeden neví… To jsem si zrovna dovolila nezatahovat břicho, což si taky nese daň v podobě špatného dýchání a postavení těla. Tyhle impertinentní kecy mi dokázaly zkazit den. Stávalo se to na hřišti, v obchodě, na ulici… mezi přáteli i lidmi, kteří vzdálenými, kteří si jen „špitali“. Uvědomuji si, že jsem to vždy dokázala rychle pustit, ale tím, že se to opakovalo a já to navíc viděla v zrcadle, neslo se to se mnou jako taková přídatná životní frustrace.

Víte, co je paradox? Právě můj věk mi pomohl tyhle věci usadit. Najednou se dostavil pocit, že mám právo na jakékoliv tělo a to mi dost rozvázalo křídla. A taky pohyb! Když běžím, nemůžu zatahovat břicho, protože brániční dech mi pomáhá dýchat nosem a dýchání nosem mi zase drží fajn tempo. Konečně se mi podařilo běhat rok v kuse a nemíním přestat jen kvůli doporučením, že v mém věku bych měla spíše posilovat.

Celý život mi někdo něco doporučoval včetně snídaní, a já to měla ve zvyku neposlouchat možná i na truc a z pocitu, že se nikdy nepřizpůsobím žádným škatulkám a proudům, které něco obecně říkají. A nesnídám ani teď… jen, pokud mám moře času a chci si tou snídaní prodloužit pohodové ráno. Jako třeba to dnešní, kdy po mně nikdo nic nechce. Děti jsou v pokojích a Martin jel na kajak. A já dostala chuť na snídani, kterou si sním jako pravá francouzka, jen teda cigaretu vynechám, kávu ale ne. I tu jsem celý život nepila a ouplně se do ní zamilovala až ve chvíli, kdy si můžu dovolit nepít kdeco.

Jednou přijde na řadu i to posilování, ale teď si ještě nedokážu najít čas. Nezdá se to, ale mám dost hektický život, je v něm strašně moc lásky a láska je pořádná fuška a žrout času. To právě oxytocin dost možná zformoval mojí osobnost úplně nejvíc a udělal ze mně tvrdohlavě milující ženu, která se nikdy nenechá připravit o to, co je pro ni nejcennější…

a bude si to samozřejmě dělat po svém…

13/03/2026

„Kde jsi vzala odvahu na šesté dítě? Taky bych si ještě jedno přála, ale rozum říká, že stačí dvě…“. Zeptala se mě jedna blízká žena.

Upřímně, narozdíl od tebe jsem si už další dítě nepřála. Ben nebyl chtěný. Zjištění, že jsem těhotná mě úplně rozstřelilo do všech světových stran.

Takže to nebylo o odvaze mít další dítě, ale o odvaze vést ten nejryzejší vnitřní rozhovor.

Jak to tomu miminku ve mně můžu udělat? Vím, že to cítí, ale nemůžu si pomoci. Mám už nějak zaběhnutý život! Co když bude postižený? Co když těch 20kg, které vždycky naberu, už nezhubnu? Co ostatní děti? Co my dva s Martinem? Co bude dál s mou prací, která se tak hezky rozběhla?

Na ex jsem pila koktejl banality a velkých hlubokých věcí rychlostí průtoku Niagarských vodopádů!

Už jednou mě to stálo na sítích bídu, když jsem se o tom zmínila. Jedna “noname” paní mi pravidelně připomínala, že mám nechtěné dítě. A nenechala si vysvětlit, že mi po domě běhá ne méně než 6 chtěných a milovaných dětí.

„Vždyť jste to sama napsala!“, předhazovala mi rýpavě.

Nepochopila tu proměnu, díky níž je vůbec možný růst, i když už jsme dávno dospělí.

Co bylo pravda tehdy, již nemusí být dnes.

Mohla jsem jít na potrat nebo předstírat radost ze dvou čárek, ale nešlo mi ani jedno. Čas přestal běžet, můj vnější život přebral autopilot a já se musela sama sebe začít ptát, kdo vlastně jsem, najít se a poznat. A tyhle seizmické otřesy uvnitř mě, mě dovedly až sem, kdy toho človíčka, který vedle mě v noci spává a přes den si mi hraje pod nohama, když pracuji, považuji za jeden z nejkrásnějších darů od boha.

A možná i díky němu jsem se naučila přestat se koukat na svět očima těch druhých a věřit sobě. Vím určitě, že i díky němu se už tak moc nebojím dělat chyby a jít se svou kůži na trh.

Lidi rádi trestají jiné lidi a maskují tím svoji omylnost. Člověk ale nemůže nechybovat, jinak by měl strach žít. Sežrala by nás paralýza, ve které bychom přežili svůj život až k samému konci.

Žijeme v proměnách času, cyklů a zkušeností, které nám umožňují rozvíjet se, poznávat a vnímat svět z různých úhlů. A mění nás to uvnitř i na pohled.

Bála jsem se tehdy, že se utopím v té těhotné samotě, do které za mnou nikdo nešel.
Dlouhé měsíce jsem prodlévala v srdečních bolestech, ale byl to ten nejhlubší a nejpotřebnější čas, který se mi mohl udát.

A proto odpověď na tvou otázku zní jednoduše, ale není jednoduchá:

Tohle nevyřešíš hlavou, ale srdcem.

✨ Tipnete si, kolik let uběhlo mezi první a druhou fotkou?

21/02/2026

Sebeláska znamená nejít nikdy vědomě sám/sama proti sobě. Ideální sebeláska ale neexistuje, právě proto, že máme ve zvyku se vědomě obětovat pro druhé. Často i proto, že se nám v roli oběti až příliš líbí nebo se v ní cítíme bezpečně. Je to ochranný výpad, během nějž vypadáme jako ti hodní lidi, jako ti, co nikomu neubližují, a proto by proti nim nikdo neměl nic namítat. Ale každý dobrý sluha se může kdykoliv stát zlým pánem.

Pokud jsme roli sluhy přijali za svou, je stejně toxická jako role predátora či agresora, které jsou jejím opakem. Ani v jedné z těch rolí se lidi nemají rádi, jsou ale sebestřední, egoističtí a bezohlední. V obou extrémech žijí z energie druhých a manipulují s nimi.

Všichni jsme si ale obě role někdy vyzkoušeli, ať už vědomě nebo nevědomě, z pohledu druhých nebo s uznáním své chyby. Nemáme se za co stydět, podstatné je nezůstat polarizovaný a umět si to odpustit. Konečně odpuštění sám sobě je podstatnou součástí sebelásky.

23/12/2025

Pst… vánoční duch potřebuje ticho a klid, takže vypněte děti nebo je někde zamkněte, zapalte svíčky na adventním věnci, kterému za ty 4 týdny neuschlo jehličí, a pořád krásně voní. Vůně je tady důležitá, ideálně z vypraných záclon, bez toho na ducha nečekejte, duch taky potřebuje čistá okna, když už není venku sníh. Pusťte si pohádku a kochejte se domem, který vám uklidil určitě někdo jiný, zatímco jste byly v práci, jinak byste teď s vyplazeným jazykem těžko vánočně meditovaly. Nezapomeňte, že duch Vánoc potřebuje hlavně pohodu přítomného okamžiku! Jakože tady a teď, takže na nic nečekejte a „jen buďte“!

Přiznejte se, že zatímco jste si zkoušely garderóbu ke štědrovečerní večeři, cukrovíčko zavonělo z trouby úplně samo, což? Vínečko nebo čajíček, pár jednohubek, které vám nikdo nesní, protože děti jsou zamknuté… počkat… je tam s nimi i tchyně (jasně, že manželova maminka), ale jen proto, aby si s ní mohly děti hrát a nebušily do dveří, že chtějí jen tak pro nic za nic zpívat „mamí“ v rytmu „Stayin’ Alive“ od Bee Gees.

Balíte dárky? Nebalíte, už dávno víte, že žádné nepotřebujete, vždyť Vánoce nejsou o materiální přízemní hmotě, ale o prožitcích toho přítomného „spolu“ a jiskřičkách v očích dětí, které letos nic nedostanou!

Aha (moment). Nevím proč, ale máte taky najednou nutkání pauznout pohádku, vysvobodit děti a tchyni (vida dobrý skutek k tomu všemu), pustit si pohádku a nechat děti přinést cukroví z balkonu rovnou v krabici a to je teprve 23.12.! Nemáte sice už ani jednohubku, ani moc životního prostoru, ale jste kupodivu šťastné, že „zrovna teď“ nejste na tom světě úplně samy.

Posílám vám nedokonalý polibek ducha Vánoc, moje milé. Ráda se o něj podělím, nebojte, mám ho u pána a paní bohových za celý rok předplacený a myslím, že vy taky.

Šťastné a veselé…

22/12/2025

Pondělní ráno… docela to vypadalo, že dnešek by mohl být fajn. Vzbudila mě pusa, podruhé Rohlík, takže jsem měla v 7.30 nakoupeno a bílý kožich, který se zrovna vrátil z noční lítačky domů, v náručí. V 8.00 nákup vybalený a doma ticho. Piju maliník, když v tom se rozletí dveře a v nich věčněseminěconelíbí Marián, ale dobrý, objal mě se slovy: “Já už se strašně těším na zítřek na Vánoce!“ V hlavě se chvilku děsím… ne toho, že bych zapomněla, který je den, to bych si naopak moc přála, ale jak mu to řeknu, aby se nenaštval. Šetrně mu sděluju pondělní pravdu. Hádá se se mnou s výrazem v očích, že vím h***o! Ne vážně, když mu argumentuju tím, že včera táta nebyl v práci a dnes ano, propíchl mě pohledem a ne jednou. „Já ale chci…!“ Dvakrát si dupl a práskl dveřmi. Normálně bych se mu snažila vyhovět, ale na tohle jsem krátká!

Lehám si ke spícímu Benovi, dopíjím svůj ranní čaj, když tu se ve dveřích objeví zase ty vyčítavé oči, kterými mě všichni bohové, jež nestojí zrovna při mně, testují, jestli jsem dobrý člověk. „Proč musí být ráno a není už odpoledne?“, já se z něho zblázním! Ve skrytu duše doufám, že po mně nebude chtít, abych teď vstala a udělala mu aspoň ten karamel, který jsem s nechutí odložila ze včerejška na dnešek jako vynucený slib, jež vám přijde jako dobrý nápad, když za vámi přijde tenhle malý terorista na konci celého dne. Samozřejmě, že mě za to včera proklel slovy o nejhorší mámě na světě. No tak teď už v celém vesmíru!

Ranní kouzlo je pryč… znáte to. A On si teď pustí pohádku a já se z toho budu snažit vykřesat nějaký ten seberozvoj.

10/12/2025

Už jsem si myslela, že končíme, ale začal si ráno a večer zase říkat. Je to zvláštně krásné nechat to plynout a nezahlcovat si hlavu tím, jestli už bych to neměla utnout nebo z opačné strany, že tohle není úplný samoodstav. Popravdě, v tomhle mám zkušeností jako málokdo, a tak je mi v tom teď rebelsko jemně příjemně a usazeně. Vnímám to jako krásný kompromis mezi námi. Ben chápe, že ho nechci kojit přes den, protože ví, že už dávno nejsme jednotka a že bezpečí jsem já a ne prso. Když to na mě přes den občas zkouší, je to takový trapný vtípek, oba se mu zasmějeme a jdeme si hrát nebo vařit nebo…

Když kojíme a mě to začne být nepříjemné, protože, co si budeme, toho mlíka už tam moc není, řeknu mu to a on se pustí a buď se otočí na druhý bok a usne nebo si ráno vyleze z postele a vrátí se s knížkou. Je to pro mě od něj nejkrásnější zpětná vazba, že spolu plujeme v jedné loďce a oba se shodneme na směru.

Minulý týden jsem si koupila podprsenku o 2 čísla menší v normálním obchodě s dámským prádlem a ve slevě! Nestála 2500,- ale jen pěti kilo a kdo tohle zažil, raduje se se mnou!

Mám kojení ráda, vnímám ho jako tekutou součást lásky, ale v Benových třech letech je mi úplně jedno, jestli to bylo dnes ráno naposled.

11/11/2025

Na stole se přes víkend objevila nová kytka. Děti jsem poslední dny vídala jen ráno a večer v postelích, což býval můj sen v krizových situacích, ve kterých jsem byla přehlcená jejich hlasitostí, ale ten sen se rozplynul okamžikem, kdy jsem ho prožila. Být bez nich mě opravdu nečiní šťastnou. No a taky jsem v neděli prošvihla milou návštěvu.

Další důležitý point mojí čtyřdenní absence doma je, že dům není jak po výbuchu. Možná i proto, že všichni doma ví, jaká jsem semetrika, když zavětřím, že se o svůj životní prostor nestarají. Jsem semetrika i v mnoha dalších ohledech, došlo mi. Jsem neústupná ve svých přesvědčeních, jsem zásadová a přísná. Dokonce tak i vypadám. Naštěstí to umím kompenzovat.

Prádlový koš sice přetéká na podlahu, ale to se dalo čekat. Nic, co by nevyřešila hned první várka prádla v pračce. Ty čtyři velké krabice se zimním oblečením, které jsem si přivezla v úterý a ve středu lehla s virózou, na mě stále čekají na schodišti. Až naducám polštáře na gauči a vrhnu se na detaily neviditelné pro jiné oči, uvařím oběd a uzavřu přitom v sobě náročné pocity spojené s prací se skupinou, snad brzy ucítím stabilitu, v duši klid a pohodlí svého srdce v mojí kuchyni s krásným listopadem za oknem. A hlavně se dokurýruju, alespoň v blízkosti vlastní postele.

Dnes ráno se za mnou přišel přitulit Mariánek s lehkou otázkou, ale pro mě tíživým pocitem, že jsem tu pro něj nebyla: „Dneska už nepůjdeš do práce, budeš doma, že?“ A já mu to sice slíbila, ale zároveň při tom slibu ve mně byla malá dušička, protože porodní pohotovost dokáže zkřížit všechny plány. Došlo mi, že stejně jako já vlastně jen trvá na svých denních návycích, které jsou pro něj zárukou bezpečí. Potřebuje, abych na něj zamávala z balkónu, když se bude vracet ze školy a přitom zavolá: „Mamííí, co bude dneska na oběd?“ A pak už můžu jet kamkoliv…

Než se vzbudil Ben, zvedla jsem telefon a konečně ho objednala na tříletou preventivku a přeobjednala ortodoncii pro Eve, přehodila prádlo z pračky do sušičky a dala prát další várku. Když se vzbudil, zavolal mě k našemu rannímu rituálku v posteli. A já si při tulení pomyslela, jak skvělé je mít v životě tolik prádla.

27/10/2025

Dnes je mi 45. Furt mladá holka, se ví! 😚 Vítr ve vlasech, občas jak zmoklá slepice, milující a živoucí od rána do večera. Ale, že to trvalo!

Nedělám pro to víc, ale už si taky o sobě nemyslím, že jsem míň.

Ty tam jsou myšlenky, že mě děti v životě zastavily, a že mě mateřství vytrhlo z rozjetého vlaku životní či pracovní vize, která kalkuluje s úspěchem. Já přeci nemám více rolí, ze kterých se skládám, jsem “jen” já v různých situacích, které naplňují můj život.

Tady v tom nekonečném prostoru TEĎ věnuji svou pozornost malým věcem a událostem, stejně jako těm velkým, neboť právě ty nás polidšťují. Objevuji v nich to nejméně nápadné, co se okatě nenabízí. A nechávám ty drobnosti v mém životě dosedávat jednu za druhou jako vrabce na střechu.

Slyším pak často štěbetání svého štěstí, které není nikdy tak hlasité, aby jej slyšel někdo jiný…

To, které nelze cítit déle, než se znenadání rozplyne.
To, které nelze nijak a ničím přivolat.

Nadechnu se… a upřímně a pravdivě (navzdory těm, pro které jsem úkaz) pokračuju každé ráno cestou, kterou naviguje srdce. Je ve mně živo. Vnímám sebe a lidi kolem jako spojené nádoby společného bytí s vědomím, že jsem tady sice sama za sebe, přesto díky nim nejsem osamělý solitér. Jsem za ně vděčná.

Právě ze vztahů, které si hýčkám - z těch, které vtékají do hloubek spíše než do dálky, získávám zázemí pro naplňování svého života smyslem. Stala se jim prostá běžnost, která je životem nás všech, byť mnoho lidí stále čeká na výhru v loterii.

Život je ale krásný právě proto, že je i bolavý a nepříjemný, nespravedlivý a krátký, někdy nudí.

A mezi tím, občas štěbetají vrabci na střeše…

Sebevedomarodina.cz

13/04/2026

08/04/2026

17/03/2026

15/03/2026

13/03/2026

21/02/2026

23/12/2025

22/12/2025

10/12/2025

11/11/2025

27/10/2025

Adresa

Telefon

Internetová stránka

Upozornění

Kontaktujte Společnost

Odkazy

Sdílet

Kategorie