15/10/2026
Ranní procházky mezi dvěma světy
Mám ráda své ranní procházky. Je to čas, kdy se po noci pomalu vracím k sobě a zároveň se znovu ladím na svět kolem sebe.
Připadá mi, že ráno stojím někde mezi dvěma světy. Mezi tím, odkud se vracím, a tím, do čeho se probouzím. Mezi vnitřním prostorem, který je ještě blízko snům a nevědomí, a každodenní realitou, která už čeká za dveřmi.
Příroda mi v tom pomáhá.
Nedávno jsem si ranní procházky dopřávala i ve městě. Pohyb, čerstvý vzduch, chvíle venku. Přesto mi něco chybělo. Hluk a množství podnětů mě stále obracely k tomu, co se děje kolem mě. Bylo těžší najít prostor pro setkání se sebou.
Teď kráčím lesem, který mám kousek za domem. Dívám se na podzimní barvy, na proměny, které se odehrávají kolem mě. Nikam nemusím spěchat. A v tom tichu ke mně přicházejí otázky. Někdy i odpovědi.
Ne na všechno. A možná už ani nepotřebuji mít odpověď na každou otázku.
Čím dál víc mě zajímá, co se děje uvnitř mě samotné. Proč něco prožívám právě takhle? Proč se mi určité věci opakují? Co s tím mohu udělat? A je vůbec potřeba něco měnit, nebo někdy stačí porozumět, přijmout a smířit se s tím, jak věci jsou?
Nedávno mě zaujala kniha Pravda je vynález lhářů. Už samotný název vybízí k otázce: Co je vlastně pravda?
Existuje pravda, kterou hledáme ve vnějším světě. Opíráme se o fakta, poznání, vědu a zkušenosti druhých. To všechno má v našem životě své důležité místo.
A pak je tu naše vlastní vnitřní pravda. To, co skutečně cítíme, co vnímáme a čemu postupně přicházíme na kloub. I ta se může proměňovat. Někdy potřebujeme odvahu, abychom si přiznali, co v sobě opravdu máme. Jindy potřebujeme laskavost, abychom se dokázali přijmout takoví, jací právě jsme.
Někdy je pravdou i smíření. Uvědomění, že něco teď změnit nemohu. Že nemusím všemu rozumět a že některé věci potřebují čas.
A pak je tu příroda. Podzim přichází, listy mění barvy a stromy se připravují na období klidu. Nemusíme tomu dávat jméno, aby se to dělo. Je to součást rytmu, jehož jsme sami součástí.
Při ranních procházkách se snažím znovu navazovat spojení s něčím hlubším, co v sobě všichni nosíme. S moudrostí, kterou jsme se nemuseli naučit z knih ani získat studiem. Mám na mysli takové to hluboké vnímání, které nám napovídá, co potřebujeme, co je nám blízké a kdy jsme se sami sobě vzdálili.
Naše vzdělání, znalosti a zkušenosti jsou důležitou součástí života. Pomáhají nám rozumět světu a orientovat se v něm. Jen někdy mám pocit, že jsme se naučili důvěřovat především tomu, co dokážeme vysvětlit, pojmenovat a obhájit. A možná jsme při tom trochu zapomněli naslouchat i tomu, co se v nás ozývá tišeji.
Přitom vědění a vnitřní moudrost se nemusí vylučovat. Můžeme se opírat o to, co jsme se naučili, a zároveň zůstávat otevření tomu, co vnímáme, cítíme a postupně objevujeme sami v sobě. Jedno může doplňovat druhé.
Představuji si, že naši předkové museli této vnitřní moudrosti a citlivosti k okolnímu světu věnovat mnohem větší pozornost. Potřebovali vnímat změny v přírodě, rozpoznávat nebezpečí a orientovat se v situacích, pro které neměli žádné návody.
A tak jdu dál lesem. Dívám se kolem sebe a zároveň dovnitř. Nemusím nic vyřešit, nic dokázat ani dojít k nějakému velkému poznání.
Stačí být chvíli v prostoru, kde se znovu slyším.
A někdy právě tam, mezi stromy, v barvách podzimu a v tichu vlastních kroků, najdu něco, co jsem ve vnějším světě hledala jen obtížně.
