06/08/2026
Myslím na svou poslední konzultaci před dovolenou.
Naše první schůzka.
Seděla naproti mně žena, která je pro svoje okolí ikonou. Inspirací. Někým, ke komu ostatní vzhlížejí a kdo toho v očích světa dokázal neuvěřitelně moc.
Seděla dokonale rovně. Na tváři profesionální úsměv. Ale nehty měla okousané až do lůžka.
Právě dosáhla dalšího obrovského úspěchu — vydala svou první knihu. Lidé kolem jí gratulovali a obdivovali ji.
Jenže když jsem se jí tiše zeptala, jak se doopravdy cítí, její tvář se stáhla bolestí:
„Cítím se strašně mizerně. Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude dost dobré.“
Seděla tam ona, ale v duchu jsem viděla samu sebe před lety. I já byla tou ženou. Moje úplně první seminární práce při koučovacím výcviku byla na téma perfekcionismus a ženská úzkost.
Perfekcionismus totiž není jen snaha o skvělé výsledky. Je to maska.
Pochází z prostředí, kde byl výkon neustále vyzdvihován a kde jsme si podvědomě osvojily vzorec:
„Abych byla milována, přijata a měla hodnotu, musím podat perfektní výkon.“
Výsledek? Ženy s těmito sklony bývají v okolí obdivovány pro svou cílevědomost a obrovskou schopnost všechno zvládat.
Nikdo ale nevidí tu cenu, kterou platí uvnitř:
•Neustálé srovnávání se s ostatními
•Strach z chybování
•Vnitřní hlas, který po každém cíli jen posune laťku výš: „Mohla jsi to dokázat lépe.“
Udržovat tuhle dokonalou fasádu vyžaduje extrémní množství energie a staví mezi nás a svět zeď izolace.
Bojíme se ukázat jakoukoliv zranitelnost nebo únavu, protože máme děsivou představu, že bez svého výkonu ztratíme hodnotu. . .
Jenže cesta ven nevede přes ještě větší disciplínu.
Uzdravení začíná v momentě, kdy si v bezpečném prostoru dovolíme poprvé sundat brnění, své strachy a pocity otevřeně pojmenovat a přestat je v sobě dusit.
Ve chvíli, kdy o svých úzkostech a tlaku promluvíme, náš nervový systém doslova vypne poplašný signál.
Teprve tam vzniká prostor pro uvědomění:
„Jsem OK taková, jaká jsem,,
— zjistíte, že na spoustě věcí vlastně vůbec nezáleží a je poměrně F*K, jak dopadnou. :-)
