15/08/2026
Místo mapy obchodů mám v hlavě mapu louky.
Když jsem žila ve městě, automaticky jsem věděla, v jaké ulici je jaky obchod. Město vás prostě naučí přemýšlet v mapách spotřeby.
Tady v lese se mi ta mapa v hlavě úplně přepsala. Dneska přesně vím, že nalevo od chaty na svahu roste ta nejvoňavější mateřídouška. Vím, že na louce přímo přede mnou rozkvétá rozrazil. Vím přesně, do kterého stínu zajít pro mařenku vonnou, a na louce vpravo úplně vzadu najdu kontryhel.
Až tady mi naplno došlo, jak moc jsme se jako lidi odpojili od přirozeného světa a vyměnili ho za věčný pozor. Ve městě je člověk pořád v pozoru. Hlídat kdy můžu přejít silnici, sledovat auta, uhýbat elektrickým koloběžkám na chodníku, řídit se neustálými příkazy a zákazy. Teď nejede auto tak smíš rychle jít, teď musíš zase stát. Dlouho jsem si neuvědomovala, jak strašně vyčerpávající tenhle věčný tlak a ztráta svobody pohybu vlastně jsou.
Tady se cítím konečně neomezovaná. Nemusím se ohlížet aby mě někdo nesejmul ani čekat na zelenou. A i když se může zdát, že jsem na louce úplně opuštěná, tak nejsem. Mám tu kolem sebe spoustu přátel. Všechny ty bylinky, brouky a malá zvířata, pro které je tenhle kousek země domovem.
Je to neskutečný pocit svobody, když člověk přestane nakupovat a začne zase obyčejně žít.
Máte taky své místo, kde vypínáte ten městský autopilot?
