08/09/2026
Dnes mám pro vás velmi osobní příspěvek, který s vámi všemi chce sdílet můj syn, Sebík. Pro ty, co nás tolik neznají – Sebík je jedenáctiletý neverbální autista, který začal před třemi lety spelovat.
Kdyby nebylo náhodného setkání s písmenkovou tabulkou, skrz kterou může plně sdílet své nitro, snad bychom i uvěřili všem těm hororům, které nám lékaři předkládali o stavu našeho Sebči a malovali šílenou budoucnost bez jediné naděje.
Ptám se: „Sebi, chceš něco sdílet s rodiči autistických dětí na Facebooku?“
Sebi: „Jsou moc nešťastní. Sním o tom se s nimi seznámit. Musím si s nimi něco vyříkat, rve mi to srdce.“
„Můžeš jim to teď říct skrze internet.“
Sebi: „Sním o tom, že se mají s možná svými dětmi rádi. Že si rádi nesou své smutky. Rádi si svou starost užijí. Rádi si radost stonásobně pak užijí. Sním, že si radši něco odžijí, moci se pak radovat naplno. Sním o tom to s mámou radostně ukázat. Věřím, že láska má kouzelnou moc.“
Takových a ještě mnohem hlubších textů mám již spoustu. Ten dnešní sdílím nejen proto, že si to Sebi přál, ale především ať víte, že vaše autistické děti rozhodně nejsou neempatické, právě naopak. Jsou plné lásky, citu a něhy, extrémně chytré a ohleduplné. Jejich odpojená těla, často plná bolesti a zánětu, jim neskutečně stěžují jejich bytí na tomto světě. Běžný autista je „problémový autista“ – často vypadá, že je ve svém světě, ale to je jen iluze. Oni jsou plně přítomni a chtějí být součástí , my jim musíme pomoci nalézt cestu z jejich zátěže a bolesti, odstranit překážky a být trpěliví, soucitní a věřit, že je vše možné.