27/09/2025
Lékař který dokázal, že mytí rukou zachraňuje životy. Povšiml si, že ženy po porodu hromadně umíraly na tzv. "porodní horečku" (horečku omladnic) a vyslovil teorii, že nákazu přenáší sami lékaři při přecházení mezi pitevnou a jinými odděleními. Formuloval zásady antisepse, jejichž dodržování šíření nemoci bránilo a které se postupně staly obecným nemocničním standardem. Vysloužil si přízvisko "Zachránce matek".
Maďarský lékař (původem uherský Němec) Ignác Filip Semmelweis (1818-1865) vystudoval roku 1844, ale když se mu nepodařilo získat místo na klinice vnitřního lékařství, rozhodl se specializovat na porodnictví. Zanedlouho byl zaměstnán na porodnické klinice vídeňské Všeobecné nemocnice. Právě zde si povšiml, že ženy které porodily doma nebo na ulici a pak spěchaly na kliniku, aby takto unikly nebezpečné péči lékařů (před objevem antibiotik přesahovala úmrtnost na horečku omladnic 80%) a jejich dítě mohl převzít nalezinec, jako kdyby se narodilo na klinice (šlo o jedinou legální možnost jak se zbavit nechtěného dítěte - tehdy se polovina dětí ve Vídni rodila mimo manželství). Právě u takových žen si Semmelweis všiml, že většinou unikají nákaze horečkou omladnic.
K rozpoznání příčiny horečky omladnic jej přivedlo, když byl na pět měsíců přechodně propuštěn. Tehdy klesla úmrtnost matek z více něž 10% na 3%. Když se však Semmelweis vrátil, zvýšila se úmrtnost už po prvním měsíci jeho služby na 17% smrtelných případů. Pochopil tak, že příčinou horečky omladnic je on sám. Další indicií bylo úmrtí soudního lékaře Jakoba Kolletschky (1803-1847). Toho při pitvě píchl jeden z jeho žáků do prstu a nebohého lékaře postihlo onemocněním vykazujícím totožné příznaky jako u rodiček umírajících na horečku omladnic. Semmelweis pochopil, že obojí musí spojovat stejná příčina, kterou byly pitvy mrtvých těl a následné ošetřování žen.
Nejotřesnější pro něj bylo zjištění, že příčinou horečky omladnic byli sami lékaři, včetně jeho samého (pitval každý den), kdo přenášel infekci zemřelých na živé. Důkazem o tom byl i nepříjemný zápach, který nešel umýt ani mýdlem a lpěl na rukou ještě dlouhé hodiny. Nejlépe ho zaháněly roztoky chlóru, proto Semmelweis pro všechny zavedl mytí chlorovým vápnem. Úspěch se dostavil okamžitě. Úmrtnost po dvou měsících klesla ze 17% na 1,2%. Od té doby epidemie horečky omladnic na vídeňské porodnické klinice skončila.
Navzdory působivým výsledkům se Semmelweis ve Vídni nedočkal žádného uznání. Jeho kolegové si odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami a zpočátku nové učení ignorovali. Další lékaři tuto pravdu neunesli – např. profesor Gustav Adolf Michaelis (1798–1848), který jeho postupy přijal a úspěšně je zavedl na svém pracovišti, spáchal sebevraždu - mezi ženami, které dříve po porodu u něj zemřely na horečku omladnic, byla totiž i jeho milovaná neteř.
Koncem března 1849 Semmelweisovi nebyla prodloužena smlouva. Zklamaně opustil Vídeň a vrátil se do Budapešti. K Semmelweisovu neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace ovšem kromě konzervativismu a domýšlivosti jeho kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby. Roku 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě, a také zde úspěšně aplikoval své hygienické zásady. O dva roky později odmítl místo profesora v Curychu a oženil se s Marií Weidenhofferovou (1837-1910). Kolem roku 1860 u Semmelweise začaly propukat příznaky nemoci. V otevřených dopisech obžalovával všechny porodníky, tedy protivníky svého učení o hygieně z ignorace a spoluviny na smrti mnoha mladých matek. Na těchto dopisech se ukazuje celková proměna jeho charakteru. Jejich tón je velmi razantní až agresivní, což naznačuje na znaky narušené psychiky. Životopisci se neshodují na konkrétním onemocnění, které bylo přesnou příčinou jeho onemocnění. Hans Bankl, patolog a autor knihy Obyčejné nemoci neobyčejných je přesvědčený, že Semmelweisovou nemocí byl syfilis. Třetí stádium této nemoci by vysvětlovalo změny chování a příznaky mozkové choroby. Jindy jsou tyto změny dávány za následek deprese a Semmelweisově zoufalému boji o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek.
V roce 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu pro choromyslné v Lazarettgasse. Jeho stav se rychle zhoršoval a po dvou týdnech pobytu zde 13. srpna 1865 zemřel. Bylo mu pouhých 47 let. O jeho nepředvídatelném a rychlém skonu se rozšířila fáma, že zemřel na stejnou nemoc, kterou objevil. Šlo však spíše přidruženou infekci k již pokročilé chorobě.
Semmelweisova teorie a zejména praktická opatření došly obecného přijetí teprve s Pasteurovým objevem mikroskopických původců infekce. Dnes se Ignác Semmelweis řadí mezi nejvýznamnější lékaře 19. století a je po něm pojmenována mj. lékařská univerzita v Budapešti a stanice metra.
Na prstech ulpívající Kabinet Kuriozit
