27/08/2026
Jak se vysmát výzvám? 😎
Někdy člověk něco zažije… a pak zjistí, že se to vlastně nedá pořádně popsat. A někdy se najde někdo, kdo to popsat umí. A sakra dobře. ❤️
Novinářka Jaroslava Novotná s námi letos absolvovala náš tábor v Jiřetíně pod Jedlovou. Prošla podzemím, čichala, ochutnávala, sahala, lezla, brodila se bahnem a hlavně… přežila Instinct Challenge. 😁
A pak nám o tom napsala. Ne reportáž. Ne suchý popis programu. Ale pořádnou dávku emocí, humoru, nadhledu a hlavně toho, co je pro nás Život jde dál nejdůležitější.
Že výzvy nejsou od toho, abychom před nimi utekli.
Ale abychom se jim někdy pořádně vysmáli. 🤘
Takže jestli máte pár minut, dejte si tenhle náš „jídelní lístek“ tábora.
My jsme se u něj smáli, dojali a místy si říkali: „Ty jo, ona to fakt vystihla!“ ❤️
Jaroslavo, díky. Za odvahu jít do toho s námi, za krásná slova a hlavně za to, že jsi náš tábor viděla přesně takový, jaký byl.
A teď už vás necháme nakouknout pod pokličku. 👇
Jak se vysmát výzvám.
Jak se vysmát výzvám
Letošní letní tábor pořádaný spolkem Život jde dál v Jiřetíně pod Jedlovou by se dal prezentovat jako výživný pro tělo i duši. Nemyslím tím jen pravidelný přísun chutných jídel z vlastní kuchyně, ale mám na mysli především lekce na téma: Zkus a ochutnej, jak dobré je vypadnout z komfortní zóny! Vypij až do dna pohár nepohodlí a třeba i jistého rizika! Ať se ti to líbí, nebo ne, spolykej svá očekávání a nacpi se do sytosti všelijakých překvapení. Některá z nich jsou i příjemná!
Tábor se vydařil, všichni jsme přežili a vrátili se do svých domovů nejen vyčerpaní pobytem na horském vzduchu, ale často i smíchem, který je zadarmo a nebolí. Abyste ani vy, neúčastníci pobytu, nepřišli úplně o všechno, předkládáme pomyslný Jídelní lístek anebo Playlist s popisem všeho, čeho se nám dostalo. Vše se odehrálo ve Šluknovském výběžku, kde údajně ani lišky nedávají dobrou noc, protože je zde nevlídno, zimavo a prý i nuda. Nevěřte liškám zrzavým, jsou nekompetentní a toxické. Věřte nám, kdo jsme vše neviděli na vlastní oči, a přesto jsme si na vlastní kůži prožili skvělý čas s přáteli a také s moudrými a obětavými lidmi, průvodci, dobrovolníky a nadšenci. A to vše se stalo v týdnu od 8. do 14. srpna roku 2026. A bylo nás 24 účastníků a průvodců, co spolu chodíme.
1. výzva (řekněme zahřívací) – Brusírna skla Filipa Lukavce v Novém Boru
Majitel brusírny má být na co hrdý. Je mladý a ví, co chce. Ví to od svých devatenácti let. Po maturitě na sklářské průmyslovce brzy usoudil, že práce v Crystalexu u pásu není to, po čem dychtí. Chtěl pracovat se sklem, naučit se, co je třeba, aby mohl tvořit ty nejkrásnější kousky, které už se dávno rodily v jeho mladé hlavě. Rozhlížel se po světě, sbíral zkušenosti a vydělával peníze, aby si mohl splnit sen – aby mohl dělat práci, která ho uživí a která ho bude bavit. Tak vymýšlí tvary, tvoří formy na odlitky, jezdí do sklárny nebo si sám odlije třeba něco menšího v své malé tavicí peci v dílně. A pak začne ta největší piplačka – broušení.
Brusírnu má vybavenou tak, aby byl co nejsamostatnější. Na všechno nás nechal sáhnout: na hotové výrobky, polotovary i nástroje a stroje. Jeho artové objekty, kde se sklo kombinuje s rohovinou nebo dřevem, byly opravdu fascinující. Rádi jsme slyšeli, že Filip zažívá úspěchy. Aktuálně se těšil na zahájení své samostatné výstavy na liberecké radnici.
A jaká že to byla výzva pro nás? Inu, hned na začátku měli naši řidiči nesnadný úkol, a to najít brusírnu. To se nakonec podařilo, a my jsme si díky této návštěvě odnesli velkou naději, že i v nesnadných podmínkách si můžeme plnit sny o vlastním poslání a samostatnosti. A to je výzva vskutku nemalá! Bude se nám hodit, když se jí hned na počátku chopíme.
2. výzva – Stříbrná štola v Jiřetíně pod Jedlovou
Opustili jsme domácké pohodlí příjemné chalupy Uršula, kde byl základní tábor, a lehkou nohou jsme došli k bývalé stříbronosné štole, která už od 30. let minulého století slouží veřejným (a příležitostně i válečným) účelům. V posledních deseti letech se o její zpřístupnění zasloužil varnsdorfský magistrát a Centrum pro ekologickou výchovu Netopýr. Přišel si pro nás příjemný student kartografie a geologie Jiří Mikuš. Rozdal helmy a informace k bezpečnosti prohlídky. Provázel nás zkušeně a jeho výklad byl srozumitelný a zajímavý.
Na hrbolaté stěny s ostrými výčnělky ani na stropnicovévýztuhy jsme si sahat nemuseli – spíše ony si sahaly na nás, tak úzké a místy nízké byly chodby, kterými jsme procházeli pod Křížovou horou. Stále jsme museli poslouchat instrukce průvodců; kdo jich nedbal, odřel si nějaký ten kloub, rameno nebo se ducl do hlavy. Jako vodicí linie po celou dobu dobře posloužila bahnitá strouha po levici nebo pravici, nejspíš podle nálady nebo možností při kutání.
Odměnou za přihrblou a poněkud nekomfortní chůzi nám byl čistý, ale opravdu čistý vzduch, který po miliony let čistila ruda bohatá na nerosty, zejména stříbro. Navzdory stísněnému prostředí nikdo z nás neprožil klaustrofobní paniku, někteří si pobyt v podzemí pochvalovali, a dokonce po skončení prohlídky tleskali i ti, kteří zkoušeli na začátku brblat. Bylo nám fajn a těšili jsme se na další výzvu.
3. výzva – Přilož ucho k úlu a pohlaď si trubce proti srsti!
Bylo to krásné odpoledne s medovou příchutí a nadmíru sympatickou včelařkou Martinou Buršíkovou. V malém úlu nám přivezla živé včely k poslechu. Měla po ruce i spoustu příslušenství pro chov včel a budování úlu. Už víme, jak a proč včely vyrábějí vosk, propolis, mateří kašičku a med. Už víme, proč je kvalitní med krystalický a ten horší celoročně tekutý. Víme toho spoustu, protože jsme se mohli ptát, ochutnávat, ohmatávat a ulepit se podle libosti báječným medem. A ve finále jsme si mohli pohladit trubce. Moc živý sice nebyl, ale přesto to byla výzva – podobně jako přikládat holé ucho k úlu. Jeden nikdy neví, a tak zas byla jednou příležitost učit se důvěřovat!
4. výzva – Instinkt Challenge
Na tuto monumentální akci jsme byli připravováni prakticky od příjezdu. Naši instruktoři nás stále nově děsili popisem náročných podmínek, v jakých přežijeme nebo nepřežijeme jeden den mimo tábor. Neokázale, leč důsledně vytvářeli to, čemu se ve firmách říká teambuilding. Možná si už také párkrát všimli, že týmová práce zrakově postižených občas pokulhává pro nedostatek příležitostí. Stále jsme se ubezpečovali, že naše osobní zavazadlo opravdu obsahuje obuv a oblečení vhodné do džungle, mokřadů, savany a dalších lokalit zcela odlišných od urbanistických aglomerací, na které jsme zvyklí.
A pak nás odvezli do opravdické přírodní rezervace v Krásné Lípě. Na srazišti jsme se museli zbavit mobilů a dalších osobních majetků. Jediným vybavením byl plátěný pytlíček na žetony, které se měly stát hmatatelným osvědčením naší připravenosti k přežití. Pokud jsme jako tým žetony získali, mohli jsme si za ně koupit oběd a nápoje v množství odpovídajícím našim výkonům. Autorka článku se omlouvá svému týmu, že naprosto selhala v sjíždění hasičské skluzavky a překážku podlezla jen jednu.
Během události nebylo povoleno jídlo a voda byla jen u některých stanovišť, jinak by překážela. Takže s pytlíčkem a slepeckou holí hurá do nepohody! Iniciačních nebo prověřovacích stanovišť bylo třináct. Hm. Není lepší zůstat doma a louskat buráky, když to takhle nepěkně začíná? Boj o přežití přece prožíváme dost často v dopravě, na nákupech a vůbec v životě! Tohle bylo jiné, jediným slovem: „Huuusťááárna!“ „
Bylo by na delší dobu detailně popsat jednotlivá stanoviště a pochod džunglí, křovinami, lesem, blátem, po dřevěných hatích nad rybníkem a močálem i po rozžhaveném uhlí. Dost nechutné bylo lovení vzácného žetonu holou rukou v kyblíku plném pomyjí nebo napichování červů na vlasec kvůli rybolovu. Také bylo nutné postavit pyramidu, pilkou uříznout polínko, zatlouct hřebík do pařezu a pak ho vytáhnout, pohladit si živou sovu, abychom následně dovedli rozeznat peří dravého ptáka od zpěvného. No a pak pěkně pohodlně po břiše podlézt deset překážek a hned nato postavit věž z prázdných pivních plechovek, zatímco kolem fičel letní vítr, který byl krutý a bránil našemu úsilí.
Něco vynechávám, aby dostal svou příležitost i účastník zájezdu Mára, povoláním akordeonista, zpěvák a student Deylovy konzervatoře. Následující příspěvek je redakčně upravený rozhovor:
„Kdyby se mi akce Život jde dál nelíbily, znovu bych nejezdil. Ale jsem tu už potřetí se svými starými přáteli z konzervatoře a nově také s těmi, se kterými jsem se seznámil na akcích spolku. Nevím o ničem, co bych prožíval s takovou chutí a radostí. Moc jsem si užil podzemí, cítil jsem se tam lépe než v exteriérech. Poprvé jsem tenhle pocit zažil jako nevidomý malý kluk a zase se to opakovalo. Moc se mi líbila skvělá přednáška o včelách, víně a bylinách, vždycky jsme měli možnost – většinou poprvé v životě – si mnohé osahat, ochutnat, vyzkoušet, ovonět.
Naprosto unikátní akce byla Instinkt Challenge. Netušil jsem, že bych jen s holí dokázal přejít rybník po lávce, která nemá zábradlí. Absolutně jsem vyloučil napíchnout živého červa na háček, ale ukecal jsem sám sebe, nahodil udici a chvilku marně čekal, že po mém červu okamžitě skočí ryba. Ale i bez ryby to bylo OK, třeba bych ji musel vykuchat (zhnusený obličej)!
Džunglí jsme pronikali jako tříčlenný tým s trasérem, který ale nesměl pomáhat, jen nás prováděl po stanovištích, kde byly připraveny úkoly. Všechny byly vychytralé a nutily nás k přemýšlení o věcech, které běžně neřešíme – třeba jak postavit pyramidu z různě dlouhých dřevěných hranolků, které jsme si museli rukama najít v lesní hrabance pod stromem. Žádný nesměl chybět a jejich počet byl devět, což mi s pyramidou nepřijde relevantní. Ale poraď si, jak umíš, a dostaneš žeton – to bylo heslo dne.
Jo a asi jsem nebyl sám, kdo se po blátivém výstupu na kopec svlékl do boxerek a zpět z kopce jel hasičskou skluzavkou. Holky to neměly tak snadné, ale všichni, kdo to dali, byli nadšení – asi hlavně z toho adrenalinu, který jsme dostali jako bonus k žetonu.
Tenhle pobyt bych neměnil za jiný. Od mládí jsem leccos absolvoval, tedy mám na mysli různé tábory a pobyty pro zrakově postižené, a většinou se mi tam líbilo. Ale tábor v Jiřetíně je prostě TOP! A proč? Asi to zásadní je pocit bezpečí, přijetí a k tomu velká sranda! Důležité pro mě taky je, že tady můžeme spontánně zpívat a hrát na naše nástroje – letos jsou tu tři akordeonisté, flétnista, zpěvačka a další. Dělá nám dobře tahle nezávazná, avšak přátelská interaktivní produkce. Je to dárek, který moc rádi dáváme.“
5. výzva – Království vůní a ticha
Bylo nebylo – v roce 1994 nadšení manželé Hubert a Pavla Novákovi založili ve Vlčí Hoře firmu Nobilis Tilia(původně Nobela), která se specializuje na přírodní aromaterapeutickou kosmetiku a čaje. Z malé firmičky časem vyrostla manufaktura se skladem, důstojnou administrativní budovou a speciálními prostory pro výrobu bylinné kosmetiky a čajů. K opravdu ošklivému tehdejšímu kulturáku přikoupili ještě historickou obecní školu pro přednáškovou činnost. Kulturák ani sklad byste nepoznali: vše je bezbariérové, logisticky dokonalé a esteticky úchvatné, krásně obložené dřevem a zasazené do zahrady s kvetoucími rostlinami, bylinkami i ovocnými stromy. Zahrada plynule přechází do divočejší přírody s rybníky, lesíkem a loukami. Všechno je účelné, vychytané a lahodí smyslům i rozumu. Takhle si představujeme ekologicky a moudře vedený podnik!
Krásně je i v posluchárně, kde jsme spolupracovali na míchání kosmetického olejíčku každému na míru. V kavárně jsme se občerstvili báječnou kávou a místními čaji a diskutovali o tom, že ano, jsou výrobny, kde je ticho, vůně a dobré vztahy, a že je to pro mnohé první objekt svého druhu, kde by se nechal i zaměstnat. Také jsme si ve značkové prodejně zakoupili kosmetické přípravky a pro mnohé z nás to byla výzva, jak neutratit zbytek kapesného. Pro ostatní ujištění, že je dobré uposlechnout jakoukoliv výzvu k šetrnému a moudrému zacházení s tím zbytkem přírody, který nám ještě zůstává. Je to sice náročné, ale Nobilis Tilia je důkazem, že kde je dobrá vůle, tam kvetou kytky, stromy nesou ovoce a lidem i zvířatům je dobře.
6. výzva – Ochutnej víno a vyber to nejlepší!
Someliérka Jitka Petrová říká, že nejlepší víno je to, které chutná zrovna teď a právě mně. Není třeba některé vychvalovat nebo hanět, protože vína, která ona doporučuje, si vždy najdou svého ctitele. A tak jsme ochutnávali a naslouchali příběhu jedné mladé vinařky, majitelky malé vinice u Dunajovic, která zasvětila vinařství svůj mladý a dospělý život – navzdory špatným prognózám, okolnosti, že se stará o rodinu, i skutečnosti, že pokud bude její vinice prosperovat, zisky se dostaví až v následujících generacích.
„Vinařství je poslání,“ ukončila Jitka příběh své přítelkyně, která už sice má ve vinařské branži své úspěšné produkty, ale vinice je malá a na její rozšíření si bude muset ještě vydělat. Nádherný příběh i o nádherném vztahu dvou kamarádek, protože Jitka Petrová se nebojí vína své přítelkyně nabízet a prodávat ve své vinotéce. A jak praví klasik: „Přiložíš ke rtu a neodtrhneš více.“ V tomto případě měl pravdu.
A my jsme zakončili náš tábor tentokrát bez osobních výzev, přestože zítřejší ranní balení a odjezd se vždycky jako výzva ukáže. A tak jsme se rozloučili, doprovázeni jako každý večer skvělými muzikanty z Deylovy konzervatoře, jak studenty, tak absolventy. Zpívalo se a hrálo celý týden, protože dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
Na závěr je nám ctí zmínit jmenovitě všechny dobrovolníky, kteří se zasloužili o to, abychom výzvy nejen uchopili, ale i se jim dokázali vysmát – protože co natrénujeme v Jiřetíně, stokrát se zúročí ve všech následujících dnech, kterým říkáme všední.
Naše díky patří:
• Týmu rodiny Vaňkových včetně „babči“ Heleny
• Janu Gerbocovi
• Vlaďce Hermanové
• Heleně Špergové
• Zdence Damaškové
• Jaroslavu Vörešovi
• Ireně a Honzovi Maščuchovým
• Marii Malimánkové
• Hasičům, studentům a dalším bezejmenným nadšencům, kteří byli s námi
• Jaroslava Novotná vždycky, když jsme je potřebovali!
